Vídeň

Po dlouhé době přidávám nějaké fotky ze svého výjezdu do zahraničí... Již nějakou dobu jsou v galerii uloženy fotografie z Polska (ze začátku srpna). Zřejmě nemám co bych světu řekl. Nicméně jsem v nedávné minulosti opět vytáhl paty z České republiky - do Vídně a do Budapešti. Budapešti, pokud bude, bude věnován příští příspěvek.

Jak jsem řekl, nejprve to byla cesta do Vídně (17. - 19. října) s návštěvou Prátru jakožto hlavním bodem programu (alespoň pro některé). Viděli jsme však i jiné Sehenswürdigkeiten, zejm. Hofburg a Schönbrunn, Stephansdom... Díky počasí, nádhernému ubytování v centru Vídně a celkem dobré náladě nás všech se celý zájezd krásně vyvedl. Mně se navíc poštěstilo potkat se s Karin, mou sousedkou z petrohradské koleje.

Vzhledem k tomu, že jsem ve Vídni nestrávil nikterak dlouho, nemám vpodstatě žádné zajímavé zážitky pokud jde o střet kultur, pohled na život atp. Přestože se mnou zřejmě mnozí moji krajané nebudou souhlasit, myslím, že Rakušané (s výjimkou rakouských policistů a hrstky odpůrců temelínské elektrárny) jsou nám mnohem více podobní, než si myslíme. Anebo mí bývalí rakouští spolužáci jsou zvlášť podobní Čechům...

Zde je pár fotek z galerie:

Fotky

Po dlouhé době jsem učinil nepatrnou změnu na svém blogu. Jak známo, bude to již skoro měsíc od doby, kdy jsem se vrátil zpátky z Petrohradu. Název blogu "Dopisy z Petrohradu" se tak stává neaktuálním. Vzhledem k tomu, že mám stále nějaké resty - příspěvky z Pobaltí, Finska a Soči, název prozatím ponechávám nezměněn. Teď jen pr zajímavost předvádím některé fotky z naší poslední pouti Ruskem - z Moskvy, Soči a Petrohradu (křižník Aurora).

Moskva

Tatiana Nevstrueva v Mosvkě

Antti Villesaurus Rahkonen v Moskvě

Chrám Vasila Blaženého

Rudé náměstí

Chrám Vasila Blaženého II.
Chrám Kristova narození (Рождества Христова на Волхонке)

Kreml - Chrámové náměstí

Levente Benei a Ville Rahkonen v (spí) Kremlu

Soči

Krasnaja Poljana I.

Krasnaja Poljana II.

Krasnaja Poljana III.

Soči

Sylvie Katolická a Karin Huber v Soči
Anni, Karin na nákladním voze

33 vodopádů I.

33 vodopádů II.
33 vodopádů III.

33 vodopádů IV.

33 vodopádů V.

33. vodopádů VI.

Aurora

Aurora I.
Aurora II.Aurora IV.

Návrat domů

Po dlouhé době odmlky aktualizuji svůj blog. Neměl jsem v poslední době mnoho času, a ani teď nemám, pobývat delší dobu na internetu, a tím pádem ani napsat něco kloudného. Ani tento příspěvek nepřináší žádné zvláštní infromace o mých cestách do Lotyšska a Estonska, Finska, Moskvy a Soči, jakož ani nic o mém nevpuštění na území "svobodné a suverénní" republiky Abcházie, která patří (z mezinárodněprávního hlediska) Gruzii, jakkoliv nad ní tato nemá již žádnou kontrolu. Zážitky z cest doplním až po svém návratu do Prahy. Sám tomu nemohu uvěřit, vracím se zpět již pozítří! Odjíždím se slzou v oku, ale stejně tak se i těším zpátky. A toto jest to jediné, o čem si Vás, čtenáři mého blogu, dovolím prozatím informovat...

Tak tedy - předpokládaný přílet na ruzyňské letiště je 26. června 2008 v 17,15.

To je z Petrohradu vše... Uteklo to...

Kronštadt a Vyborg; Pro a proti

Opět se objevilo několik protestů, že váhám s přidáním dalšího příspěvku. Minulý mě notně vyčerpal, a to jak fyzicky, tak i myšlenkově.

K poslednímu pondělku (5. května) skončilo, i když jen na jeden den, asi desetidenní období neustále krásného počasí. Nemohli jsme tudíž nevyužít příležitosti k výletům. Celé dny jsem trávil venku procházkami po Petrohradu, pokud mi v tom nebránily závažné avšak lehce překonatelné překážky v podobě přednášek či jiných malicherností.

Největšími dvěma akcemi v poslední době byly naše výlety do Kronštadtu a do Vyborgu. Oba byly jednodenní a uskutečnily se (postupně) o víkendu 26. a 27. dubna.

Kronštadt
Kronštadt je město asi 40 minut jízdy maršrutkou od Petrohradu. Bylo založeno nedlouho po Petrohradě (před více než 300 lety). Je známé tím, že leží na ostrově, který se nachází přibližně uprostřed zálivu, na jehož březích se rozkládá právě Petěrburg, a dále tím, že se v něm nachází vojenská námořní základna, přístav. Ještě před několika málo lety to bylo město uzavřené, to jest cizincům nepřístupné, ledaže si obstarali zvláštní propustku, která se vždy při vjezdu do města kontrolovala a (pochopitelně) razítkovala. Propustka se překvapivě nerozdávala na potkání. Následkem toho, a to se zdůrazňuje i v některých průvodcích, lze pozorovat zvýšenou ostražitost místních obyvatel na fotografování. Tato "citlivost" je však podle mě běžná všude, a to zejména mezi staršími lidmi. Jednou, když jsem se pokoušel vyfotit starou bílou ceduli s názvem ulice, přišel ke mě starší muž a ptal se, co si to tam fotím. Já řekl, že ceduli. V obavě o fotoaparát jsem ve focení nepokračoval. Ten pán, nebo spíše dědek, mně potom ukázal o dvacet metrů dále běžnou modrou ceduli s tím, že tuhle si vyfotit klidně můžu. Ale vše se stalo v Petrohradě ještě v únoru. Pán chtěl asi chránit ruský patent na cedule.

Kronštadt za návštěvu rozhodně stojí už jen proto, že je levnější než jeho větší soused. Hlavně ale pro své památky - Morskij sobor, chrám v pseudobyzantském slohu, připomínající kolegu z Istanbulu, dnes vojenské muzeum, Popovova pracovna, kde vědec pracoval na výzkumu příjmu a záznamu elektrických vln, či přístav vojenských lodí a ponorek a k němu přilehlá (po půl kilometru chůze) pláž plná ohnišť a odpadků všeho druhu. Kronštadt je rovněž místem, kde byl pro manželku imperátora zkonstruován telegraf, aby měla přehled, jestli její starej nedělá neplechu.

Vyborg
Vyborg je město nedaleko hranic s Finskem na severozápad od Petrohradu. Cesta tam trvá příměstskou "električkou" něco přes dvě hodiny. Město je ovlivněno historickou příslušností ke Švédsku. Některé stavby, jako třeba má "oblíbená" vysoká, dřevěná, vratká věž "Staryj karetnik", byly založeny už v patnáctém století. To pro nás není nic až tak zvláštního, jenže pro Petěrburžce vzhledem ke stáří Severní stolice je. Blízkost k Finsku je hmatatelná zejména díky častým nápisům (překladům) ve finštině, méně však nedobrým technickým stavem budov.

V neděli, kdy jsme do Vyborgu dorazili my, byla na centrálním náměstí velká sláva. Slavila se Pascha, místní dětské i nedětské sbory v tradičních krojích pěly ruské národní písně, prodávaly se šašliky, cukroví, kraslice a pilo pivo, svařené víno a zřejmě (nebo spíš nepochybně) vodka.

Tímto bych ukončil krátké místopisné povídání a přešel k druhému tématu.

Pro a proti
Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, co se mi tady líbí a nelíbí, co bych tu změnil a naopak co bych si zase odsud vzal do Čech. Jak už to bývá či přinejmenším tomu tak je v mém případě, vybaví se mi zprvu více věcí, které se mi tu nelíbí než líbí. Chce to chvilku přemýšlet než se nějaké ty plusy najdou, které tu každopádně jsou, avšak dá to trochu práci. Často slýchám zrcadlově podobné názory některých Rusů žijících v Česku, kteří si často spíše postesknou nad tím, co jim u nás chybí než o tom, co u je u nás lepší, i když i opak není výjimkou. Nikterak nezapřu, že jsem Čech, žiji celý život v českém prostředí s českými manýry a v neposlední řadě s českými lidmi. Je tedy pochopitelné, že mi to všechno vrostlo pod kůži a že by to muselo trvat více než půlrok, který tady strávím, než bych přijal za své jiné hodnoty. Jednou jsem položil Sylvii otázku, jaká vlastně pro tu vidí ona? O těch proti probíhají diskuse dnes a denně mezi všemi výměnnými studenty, takže nemá smysl se na to vlastně ani ptát. Docela mi svou odpovědí pomohla a tak toho trochu využiji. Pro pořádek a pro správné pochopení toho, o čem tady teď mluvím - nechci říci, že se mi tu nelíbí nebo že bych snad dokonce jakkoliv strádal! Naopak. Líbí se mi tu moc a zmíněná negativa jsou vzásadě určitými momenty, které mě čas od času jako Čecha v každodenním životě někdy zarážejí.

Jedna věc, která se mi tady opravdu nelíbí, je o něco více rozšířený rasismus než u nás. Pochopitelně to neplatí zdaleka pro všechny, ale na druhou stranu je Petrohrad znám také jako poměrně silná základna ruských neonacistů. Stačí zadat do Googlu klíčová slova "Petrohrad" a "rasismus" a nějaký ten článek o vraždách studentů jiné barvy pleti či jiných excesívních jednáních se najde. Já nemohu než přidat dvě zkušenosti svého ruského kolejního kolegy arménského původu X (nechci jmenovat), jenž si jako jeden z mála vyzkoušel, co to znamená být osobou bez státní příslušnosti. Bydlí v jednom pokoji s člověkem, z něhož se vyklubal neonacista. Ten se tím nechlubí, jelikož je to důvodem pro vyloučení z univerzity. Na tomto místě je zarážející, že i mezi studenty vysokých škol se vůbec neonacisté najdou, ale to zde prý není ojedinělé. Ostatně nepochybuji o tom, že to není ojedinělé i u nás. Konflikt mezi X a jeho spolubydlícím, tedy objektem neonacisty a neonacistou samotným, načal ve chvíli, kdy prvně jmenovaný vyvěsil na zeď plakát zobrazující rentgenový snímek černocha, což není dost dobře z takového snímku zřejmé, s nápisem "všichni jsme stejní". Spolubydlící vznesl námitky proti tomuto plakátu, že X se ho měl dříve zeptat že on si také nevyvěšuje plakáty s hákovým křížem v pokoji. Den nato se milý spolubydlící posilnil alkoholem a společně se svými kamarády na plakát fixem namaloval svastiku. Ten den byl X řekněme trochu rozladěn. Druhý den svému "kamarádovi" vysvětlil, že si na něj bude stěžovat na jemu příslušném děkanátu a že nebude první ani poslední, kdo by mohl být za takové jednání vyloučen, nehledě na to, že i policejní vyšetřování samo o sobě nemusí být příjemné. Ponechme stranou, co by se stalo, kdyby si X opravdu stěžoval, nicméně po jeho patnáctiminutovém monologu se chrabrý neonacista několikrát omluvil s tím, že se to už nebude opakovat. Druhá zkušenost se netýká přímo X, ale jeho bývalého spolužáka. Tento chlapec se věnoval činnosti směřující proti šíření extrémního nacionalismu a byl rovněž členem pro tento účel vzniknuvšího sdružení. Byl tudíž mezi svými odpůrci docela dobře znám. 13. listopadu 2005 se tak vracel se svými čtyřmi kamarády z akce na pomoc bezdomovcům. Kousek od ploščadi Vosstanija (v centru Petěrburgu) se tři jeho kolegové vydali do knihkupectví Bukvojed a on zůstal čekat před vchodem, když se objevila početná skupina hrdinných holohlavců a onomu spolužáku X způsobila bodná zranění neslučitelná se životem. Pokud jste teď zaraženi, vězte, že já jsem také byl. O tomto případu starém asi dva roky informovala i západní média. Jmenoval se Timur Kačarav.

Dalším zajímavým zjištěním je poměrně rozšířená intolerance k homosexuálům. Nemá smyslu to dále komentovat. Jen snad za připomenutí stojí fakt, že moskevská radnice opět zakázala pochod homosexuálů. Tato otázka je vůbec ožehavá, přístup různých občanských společností odlišný. My jsme naštěstí zemí s vysokou mírou tolerance v tomto ohledu. Na druhou stranu bychom asi snadno našli i v rámci členských států Evropské unie některé země, v nichž je vztah k homosexualitě taktéž určitým tabu.

Nepříliš odůvodněná pravidla, s tím související bujná byrokracie, prokazování totožnosti osobním dokladem na každém rohu a častá zmatečnost či složitá dostupnost informací je rovněž jevem, se kterým se běžně setkávám. Jedním takovým pravidlem, které ne tak úplně chápu, je zákaz vycházek (a vcházek) z kolejí mezi jednou a šestou hodinou ranní. V případě, že má někdo touhu zůstat venku (v restauraci, u známých mimo kolej) déle, má buď smůlu, anebo se musí dohodnout s místní "službou ochrany", jež je ztělesněna taktéž vysokoškolskými studenty. Nastává tak často paradoxní situace (vzhledem k obyčejně nižšímu věku ruských studentů než zahraničních, jelikož středoškolské vzdělání se ukončuje o dva roky dříve než je tomu běžné u nás), kdy o dva, tři roky starší student žádá mladšího o možnost vrátit se třeba ve dvě v noci. Nutno dodat, že našim žádostem často není vyhověno, a tak nastává další komická situace, kdy se snažíme ve dvě dostat zpátky na koleje, které jsou zamčené. Tady by si člověk řekl - jistě jsme hloupí, když se o to snažíme a přitom víme, že pravidla jsou taková. Na druhou stranu však vidíme skrz zavřené leč prosklené dveře ochranika, jak sedí za pultem a kouká na nás a odmítá dveře odemknout, protože se mu prostě nechce. Nicméně mu nakonec stejně nezbude než se slitovat pustit nás dovnitř se slovy, že to je naposledy a ostrými poznámkami v ruštině. Byrokracie (a nemám ji na mysli ve smyslu "třídy úřednické") je i u nás obvyklou, ačkoli zřejmě ne v takovém rozsahu. Na mnoho věcí je potřeba různých písemných povolení, souhlasů a jiných papírů. Když chce pár (u nás konkrétně oba ve věku přes dvacet let) sdílet na koleji společný (dvojlůžkový) pokoj, je třeba souhlasu děkanátu univerzity. Když se chcete jako cizinec volně pohybovat po území Ruské federace, je zapotřebí pasu, vícevstupního víza (na odděleném papíře), potvrzení, že jste studentem té a té školy, migrační karta a nakonec potvrzení o registraci. O zmatečnosti informací jsem mluvil v minulém příspěvku v například souvislosti s hromadnou dopravou a maršrutkami.

Co se týká politického prostředí, o tom si každý může udělat obrázek sám. Myslím, že je to dobrý příklad pro aplikaci termínů ústava de facto a ústava de iure na příklad politického nástupnictví či přístupu k základním lidským právům a svobodám. Ostatně dnešek je dnem, kdy se po osmi letech odklízí dosavadní prezident do "ústraní" zřejmě na post premiéra. Stihl si však před svým odchodem převést některé pravomoci na svou novou budoucí funkci - jde například o dosazování gubernátorů. Nedávno byly shora zavřeny noviny, vzhledem k tomu, že zveřejnily informaci o Putinově svatbě, a dočasně (z důvodů požární bezpečnosti) byla před volbami uzavřena jedna vysoká škola, která školila volební pozorovatele.

Ale dost bylo negativní kritiky. Je tu plno jiných dobrých věcí, a to se týká hlavně Rusů jako takových. Je to především otevřenost, srdce na dlani, jak se tomu říká. Souvisí to zřejmě se zde rozšířeným kolektivismem. Když něco potřebuješ, prakticky neexistuje, že by kamarád, známý pomoci odmítl. S otevřeností souvisí i pohostinnost. To lze sice obtížněji pozorovat ve velkoměstě jako je Petrohrad, ale za jeho hranicemi to platí. Když vás někdo někam pozve, můžete si být jisti že se po náporu jídla a pití ani nehnete. A to neplatí jen pro pozvání od známých. U Bajkalu jsem od Rusů slyšel námitku v momentě, kdy jsme chtěli také přispět do "fondu" jídla a pití: "Jste u nás, jste hosti, tak toho nechte." Dále je to vlastenectví, národní hrdost. Svátky se zde berou mnohem vážněji než u nás (viz např. fotografie z Paschy ve Vyborgu). Lidé si připomínají, co slaví a proč to slaví. U nás, přijde mi, je více rozšířen přístup typu "paráda, máme volno, to je hlavní". V Petrohradě lze také pozorovat větší množství veřejných záchodků než například v Praze. Vypadá to, že to je směšné pozitivum, ale jako turista to oceníte. Pokud jde o Petrohrad, úroveň kulturních akcí je velmi vysoká. Je to samozřejmě nejen světoznámé Mariinské divadlo, ale i představení menší, komornější. Tak například včera jsem byl na večeru houslových děl. Dvě studentky hudební školy (housle a piano) předvedly vynikající výkony, a to za vstupné pouhých 50 rublů. Pokud jde o zábavu, Rusové neváhají utratit slušné peníze, "když už je to jednou za čas," jak řekla moje buddy Kaťja.

Finovi Villemu se třeba líbí jistá uvolněnost. Vše jde tak nějak dopředu, lidé se až tak nestresují. S tím podle něho souvisí i absence pravidel, řádu pro každou situaci, totiž ne všechno je nalinkované a to otevírá prostor pro větší svobodu.

Pro mě jako Čecha je příjemná do určité míry podobnost s naší kulturou. Jde tedy zřejmě o věci, které těžko mohu pojmenovat, protože mi připadají zcela běžné. Tak tomu je i ve věcech popisovaných v předchozím odstavci.

Zdá se, že obecně platí, že člověk si vždy dříve vybaví to, co se mu nelíbí než líbí. Co se mu líbí, jednoduše časem přijme jako fakt a dále to nevnímá. Co se mu nelíbí, to v hlavě drží déle. Možná by bylo zajímavé poslechnout si názory ruského studenta v Čechách o tom, co ruského mu u nás chybí. A třeba bychom byli překvapeni. Příští semestr k nám koneckonců jeden z místních studentů přijíždí, tak se třeba něco dozvíme.

Lvov (Ukrajina)

Před asi dvěma měsíci za mnou přišel můj maďarský spolužák Levente a zeptal se mě, zdalipak bych nechtěl jet na International Week (dále jen "IW") na Ukrajinu do Lvova. Já netušil přesně, ačkoliv jsem si to nechal vysvětlit, o co jde, a tak jsem se přihlásil. Zajímavá pro mě byla cena - spočívala pouze v dopravě tam a zpět. Ubytování a stravování mělo být (a bylo) zajištěno v domovech našich hostitelů, jimiž byli studenti vysoké školy a případně jejich rodiče. Platili jsme (přes odpor některých) dalších 30 EUR za další náklady - vstupy do muzeí, klubů, divadla a obědy a večeře v předem zajištěných restauracích. Proč ten "odpor". V rámci IW hosté nemají platit vůbec nic. Alespoň tak jsem byl poučen ostatními, již zkušenějšími účastníky. Mně připadalo 30 EUR odpovídající službám nám poskytnutým, a tak jsem proti platbě nikterak neprotestoval, zvláště když jsem si uvědomil, že by náklady nesli sami ukrajinští studenti, kteří přece jen mají do kapsy hlouběji než my, či dokonce holandští nebo švédští studenti, kteří jako hostitelé ve svých domovských zejích náklady skutečně nesli sami. Ohledně zmíněných třiceti eur bylo diskusí až dost, avšak já jsem se jich neúčastnil, ježto mi tak akorát zvedaly adrenalin.

Celá expedice začala 12. dubna ve 12,42 na Vitěbském nádraží v Petrohradě, odkud odjížděl náš vlak. Cesta měla trvat něco přes dvacet sedm hodin. Vlak se nezpozdil ani o minutu. Zúčastnili jsme se my čtyři výměnní studenti z Petrohradu - Marine (Fr.), Sanne (NL), Levente (HU) a já (CZ - jen pro pořádek). Ukázalo se, že jsme jedinými neruskými, neběloruskými či neukrajinskými pasažéry v celém vlaku a hned ze čtyř nepříliš spřátelených zemí s Běloruskem, čímž jsme zamotali hlavu nejen průvodčím, kteří museli hlásit cizince na celnici. Projížděli jsme pouze přes jeden hraniční přechod, neboť mezi Běloruskem a Ruskem žádný železniční není. Mezi těmito státy se vytváří pomalu ale jistě zóna volného obchodu. Jedinou vadou na kráse volného pohybu zboží (tak, jak to funguje v zemích Evropské unie) je ropa, kterou Rusové nechtějí Bělorusům poskytovat za stejné ceny jako pro své. Ale to odbíhám.

Přestože jsme lístky kupovali ve skoro dvacetidenním předstihu, zbývalo již jen posledních cca 20 míst v kupé (ta jsou vždy po čtyřech; luxusní jsou po dvou) a to jen na vrchních lůžkách. Spodní jsou vždy vyprodána jako první, zejména starší lidé nechtějí či nemohou šplhat na ta horní. Byli jsme tedy nuceni rozdělit se do dvou kupé. Já byl s Marine a Levente se Sanne. Naše kupé s námi sdíleli dva pánové. Jedním byl Rus, který se jel léčit do lázní blízko Lvova, nositel dvou akademických titulů, který velmi zajímavě vyprávěl o těžbě ropy za Uralem, o své dceři na medicíně a který nás nabádal, abychom jistojistě studovali a "nezatahovali" přednášky, jak je naším dobrým studentským zvykem. Hodně se také vyptával Marine na Francii, Sanne na Holandsko a Leventeho na Maďarsko. Byl jsem osobně dost překvapen Marine, která po pár měsících tady byla schopná docela slušně sama komunikovat, ačkoli se předtím rusky neučila. Druhým byl ukrajinský stavební dělník. Moc nemluvil. Když náhle zavřel dveře do kupé (když Marine spala a ruský pán odešel do vedlejšího kupé za kamarády) a vytáhl vodku a zeptal se mě, jestli si dám. Já zpočátku váhal, ale nakonec jsem souhlasil. Čekal jsem jednoho panáka a dost, ale to jsem se zmýlil. Během čtyřiceti minut jsme vypili celou (půllitrovou) láhev vodky. Naštěstí mi věnoval kuřecí stehno, kterým jsem zakusoval. A to se nám pak pěkně rozpovídal - své rodině a o složitých vztazích v rodině, pokud se práce kombinuje s osobními vztahy apod. Ale mluvil trochu v hádankách, protože s ním ta vodka z mně záhadného důvodu zamávala více než se mnou.

Já a Marine jsme byli ve dvanáctém vagónu a Levente se Sanne byli hned ve vedlejším, třináctém. Navštěvovali jsme se tedy docela často. Ukázalo se, že i souputníci Leventeho a Sanne byli velmi zajímaví. Byli to dva Ukrajinci, přátelé, kteří se velmi otevřeli a rozvyprávěli, když zjistili, že aspoň někdo rozumí rusky. Bavil jsem se s nimi asi pět hodin. Poslouchal jsem jejich poměrně velmi liberální názory na světovou politiku (žádný protiamerikanismus, žádné soupeření se "západní" Evropou; v Rusku od málokoho něco podobného uslyšíte), o zhoršení (nebo spíše "zotrlení") morálky mladých, o vstupu Ukrajiny do NATO, o svobodě slova (a svobodě vůbec) na Ukrajině, o dosud přetrvávající sovětské mentalitě atd. A zde se na chvíli zastavím.

Pokud jde o ztvrzení poměrů, vztahů uvnitř mladé generace, není to názor, který slyším poprvé. Jak jsem psal v minulém článku - málokdo si jde pro ránu daleko. Před měsícem jsem si povídal s pár osmnáctiletými chlapci (studenty VŠ) o poměrech v jejich rodném městě Surgut (Chanty-Manskijský autonomní okruh; cca 1500 km na východ od Moskvy) a obecně o poměrech ve městech jiných než je Moskva či Petrohrad, protože tato dvě jsou považována za "ostrovy" s vyšší úrovní vzdělanosti, vyššími příjmy atd... Mluvili o nepsaných pravidlech. Pokud někoho urazíš slovně či jinak, máš dvě možnosti vyplatit se penězi, anebo zdravím. Když peníze nemáš, máš jen jednu možnost. Zdůrazňovali také výhodu místních, jimž vždy přispěchá někdo na pomoc, když už si náhodou někdo troufá bránit se tělesné insultatci. Toto tvrzení potvrzuje i moje zkušenost z vyprávění u Bajkalu (šlo o města Angarsk a Irkutsk), kde ve dvou nevelkých skupinách, které jsme potkali, byl vždy jeden s kovovou destičkou v hlavě, několik s řeznými ranami a jeden dokonce s průstřelem břicha. Jak se prostě říká - jiný kraj, jiný mrav.

Pokud jde o svobodu slova na Ukrajině, potvrdili mi všichni shodně, že to se opravdu zlepšilo. Tím všichni myslím i studenty ve Lvově. To mohu doložit osobní zkušeností z demonstrace proti herním automatům a též Juščenkovi, jenž dle demonstrantů zapříčinil nával hazardu na Ukrajinu (viz několik fotografií v galerii). Policisté byli přítomni, ale pokojnému průběhu demonstrace nebránili.

Sovětská mentalita, to je kapitola sama pro sebe. Moc se mi líbilo jedno jejich rčení: "Každá důmyslnost narazí na nepředvídatelnou ruskou hloupost." S trochou nadsázky pak uvedli příklad Napoleona, který chtěl dobýt Moskvu, ale místo toho našel jen spáleniště prázdného města, takže ji vlastně dobyl...

Smutné na tom všem bylo, že jeden z nich je vystudovaný vysokoškolák se specializací v leteckých motorech, avšak pracuje jako řadový dělník na stavbě. Ale to také není poprvé, kdy se s něčím podobným setkávám. Stačí se jen poptat mezi ukrajinskými dělníky u nás.

Bylo už pozdě večer. Šli jsme spát. K ránu nás probudí průvodčí s tím, že máme ještě chvilku času, abychom si došli na toalety, než přijedeme do sanitární zóny a následně v pořadí k běloruské a ukrajinské hraniční kontrole. Běloruští celníci na hlavě nosili překrásnou, ohromnou, placatou čepici. Měli radost, že mohou ukázat, že mají aspoň trochu moci nad pasažéry. Jejich autoritě poněkud uškodilo, když tázavě hleděli na mé vícevstupní ruské vízum a jeden si (rusky) postěžoval druhému: "Viděls tohle někdy? Co s tím máme dělat?" Vícevstupní vízum se v Rusku vydává na zvláštním papíře, tj. nevlepuje se do pasu jak to bývá obvyklé u jednovstupních víz či u víz v jiných zemích. Vzhledem k tomu, že není hraničního přechodu mezi Běloruskem a Ruskem, jak jsem již říkal, běloruští celníci plní povinnosti celníků ruských. Nakonec s vízem neudělali nic, přestože měli odtrhnout jednu část a zbylou část orazítkovat. Běloruskému vízu nevěnovali tak velkou pozornost. Na to se podívali a řekli, že musíme při cestě zpět opustit území Běloruska do 20. dubna. Pokud ne, že prý budeme mít problémy.

Ukrajinská hraniční kontrola jen potvrdila pravidlo, že vše je o lidech. Jeden celník, který kontroloval Leventeho a Sanne měl nový palm (počítač do ruky). Mně zavolali, abych panu celníkovi pomohl s transkripcí jejich jmen, která mimochodem byla k dispozici v azbuce v jejich vízech, do onoho počítače. Po deseti minutách, když dokončil zapisování nebo lépe vpichování plastikovou tužkou údajů do dotykové obrazovky, zeptal se na důvod naší návštěvy, kam jedeme, proč tam jedeme. Poté se pro jistotu zeptal ještě jednou. Nakonec vtiskl razítko do pasu (na Ukrajinu víza nepotřebujeme) a šel pryč. Já jsem ještě zkontrolován nebyl. Přišel jsem zpět do svého kupé, odkud akorát odcházel náš celník. Ten žádný palm neměl. Řekl jsem mu, aby mě prověřil. On otevřel můj pas, podíval se na mne, orazítkoval pas, usmál se a šel pryč. Trvalo to celé asi třicet sekund.

Do Lvova jsme přijeli v neděli přibližně v 15,29 (bez zpoždění). Na nádraží nás již čekali někteří naši hostitelé a organizátoři IW. Vřele nás přivítali a hned z nádraží nás vypravili do jakéhosi kostela kdesi na předměstí, kde se konala jedna z částí programu IW - mezinárodní večeře. Přijeli jsme o den později, takže jsme se museli zapojit do programu za pochodu. Mezinárodní večeře spočívala v tom, že každý (resp. každá skupina příslušníků určité země) měl uvařit něco, co se tradičně v jeho zemi jí. Já zvolil bramboráky. Měl jsem asi čtyřicet minut, abych je ze tří kilogramů brambor (a jedné paličky česneku:) připravil a usmažil. To jsem pochopitelně nestihl. Nicméně měly úspěch. Velmi zajímavá byla jídla odevšad - ze Švédska (kuličky z mletého masa), Turecka (ostrá míchaná vejce s paprikou a jakési minipelmeně), Izraele (opět vejce, která se rozbila do zeleninové, především rajčatové, směsi), Kanady (zeleninový salát, tvaroh, vlašské ořechy a hruška v jednom), Estonska (v zásadě smažená prejtová kolečka), Maďarska (krümpli - brambory v pikantním vývaru z cibule, sypané papriky ad.) a konečně z Ukrajiny (vareniky - taštičky z nudlového těsta s bramborovou náplní). Pak následovala ochutnávka maďarského Tokaje a samozřejmě ukrajinské horilky (Горiлка). Mimochodem lvovské pivo není špatné...

Po této velkolepé večeři jsme byli zavedeni do restaurace Krijivka (Крiïвка) na hlavním náměstí Lvova (Площа Рiнок), která měla připomínat místa úkrytu partyzánů za druhé světové války. Zajímavé je, a na to jsme byli upozorněni našimi průvodci, že většina restaurací preferujících místní osazenstvo nemá venkovní desku. Ty jsou totiž mezi místními všeobecně známé. Krijivka byla také jednou z nich. Bylo třeba projít do dvora starého domu a zaklepat na dveře. Ty se otevřely a až teprve pak jsme byli vpuštěni...

V Krijivce jsme pobyli asi tak hodinu, dvě. Nato jsem byl svou osmnáctiletou hostitelkou Olyou zaveden k ní domů v centru města. Dostal jsem svůj (vlastně její) pokoj a hlavně toužebně očekávanou možnost se po 27 hodinách jízdy vlakem, nákupu surovin, vaření a návštěvě restauračního zařízení osprchovat. Ráno jsem se seznámil se skoro celou její rodinou - dědečkem, tatínkem, bratrem a jeho přítelkyní. Máma byla v práci. S dědou jsem si každé ráno povídal o všem možném. Vždy se pozastavoval nad tím, proč nesladím čaj. "Vy tam u vás nemáte cukr? Tady si klidně můžeš dát, my ho máme hodně." Pak se ukázalo, že asi dvacet pět let pracoval v cukrovarnictví, a to mimojiné i na Kubě. Snídaně byly vždy veliké. První den to byly hrinky (topinky s bílého chleba trochu nasladko), jindy veliká omeleta se zeleninou, pak třeba rýžová kaše. Sotva jsem po snídani chodil a oni měli starost, jestli nehladovím.

Program začal opět na hlavním náměstí na radnici v sále městského zastupitelstva. Tam se vedly prezentace o Euru 2012 (evropském fotbalovém mistrovství), které se v r. 2012 bude konat právě na Ukrajině (mj. i ve Lvově) a v Polsku. Ty jsme skoro všechny prospali a nebyli jsme schopni dát prezentátorům podněty či rady, jak tuto událost organizovat, ježto nikdo z nás s ničím podobným neměl zkušenost. Cosi podobného bylo na programu dne i odpoledne. Trochu škoda pěkného počasí. Ale byli jsme provedeni po městě (a to během týdne hned několikrát). Obědvali jsme v menze a večeřeli restauraci typu Jarmark zvané Puzata chata (Пузата хата; nic jsme neplatili viz první odstavec o 30 eurech).

Zajímavé je (alespoň pro mě), a to jsem prve nevěděl, že ukrajinštině se dá trochu rozumět - tím myslím lépe než ruštině. Ten, kdo umí ať už česky, slovensky nebo polsky a trochu rusky, na Ukrajině se neztratí. S ruštinou se vůbec člověk na Ukrajině neztratí. Skoro každý totiž hovoří plynně rusky. Problém však je, že mnoho národnostních Rusů (zejm. na východě) odmítá ukrajinštinu používat a mnozí prý i předstírají, že ukrajinsky nerozumí, přestože jazyk znají. To samozřejmě nepřináší právě vřelé vztahy. Ale není to tak jednoduché. Je to přece jen reminiscence Sovětského svazu. Ale ukrajinština by se měla zachovat - je to pro sluch hezký jazyk.

Úterý začalo workshopem o Euru 2012. Měli jsme vytvořit jakýsi plán, návrhy ohledně organizace tohoto klání a pak je prezentovat. Něco jsme vymysleli, ale dovedete si představit, jak to asi vypadalo a k čemu to bylo po hodině práce. Navíc, nedá se říci, že by člověk po dvou dnech na Ukrajině byl zrovna znalcem místních poměrů. Odpoledne se však konala "orientační hra" po městě. Rozděleni do několika skupinek, dostali jsme mapu s vyznačenými body, kde nás čekali organizátoři s nějakým více či méně zajímavým úkolem. Úkoly byly různorodé. Jednak to bylo pití piva - měli jsme pěti lidech vypít pět láhví piva do jedné minuty; nebo v jednom z butiků jsme my, chlapci (či muži, chcete-li), měli najít sukni, která by nám byla a vyzkoušet si jí v kabinkách a pak se všem ukázat; balení do toaletního papíru a tak dále... Mě to bavilo. Také naše skupinka vyhrála láhev šampaňského. Večer nás čekala party v jedoucí tramvaji. Každý byl nucen zazpívat nějakou národní... Hlavně to však rozjeli Ukrajinci. Do teď mi v hlavě zní jedna z melodií (Ты ж мене пидманула).

Ve středu celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno. Vypravili jsme se tedy do místní galerie. Oddělení, ve kterém jsme byli, se nevyznačovalo velkolepou rozlohou ani velikоу sbírkou obrazů. Za hodinu a půl jsme byli hotovi a šli jsme na oběd. Odpoledne bylo na programu muzeum zbraní, pak večeře a pak se mělo jít do klubu. Ten byl však zavřený, protože v celé čtvrti vypadla na několik hodin elektřina. Byli jsme tedy nuceni přesunout se jinam.

Ve čtvrtek se na hlavním náměstí hned zrána konala demonstrace proti herním automatům. Demonstranti demonstrativně s úsměvem na rtech a plesajícím srdcem rozflákali kladivem, baseballovou pálkou a sekyrou přímo na náměstí jeden automat. My jsme odpoledne natočili reportáž o IW s polskou televizí, udělali pro ně nějaké divadlo a pak jsme šli hrát fotbal. Tým mezinárodních studentů s tureckými a izraelským útočníkem roznesl sbornou Ukrajiny na kopytech v poměru 6:4. Já jsem dal jeden gól! Byl nejdůležitější, třetí. Po fotbale jsme se prošli prosluněným Lvovem a vrátili se do příbytků našich hostitelů.

Pátek pro mě začal nehezky. Probudil jsem se a měl jsem mírně zvýšenou teplotu. Necítil jsem se nijak úžasně, a tak jsem musel vynechat program posledního dne, zvlášť když zase pršelo. Šlo o návštěvu kláštera za městem a následný piknik. Divadlo - balet Giselle - jsem si ujít nenechal. Celý průběh představení byl velmi zajímavý. Divadlo, nebo přesněji Opera, byla plná lidí, kteří si každou druhou minutu potřebovali zdokumentovat na svůj digitální fotoaparát s bleskem, což bezesporu narušovalo chod či spíše požitek z vystoupení a vedlo ke generování množství nepoužitelných fotografií dvou či tří řad před fotografy. Vtipným okamžikem také bylo, když jeden pán prohrál svůj boj se spánkem a začal hlasitě chrápat. Po představení jsme se, ač neradi, museli rozloučit. Zvolili jsme místo k tomu nejvhodnější - McDonald's.

Večer ve 23,07 vlak odjížděl zpátky do Ruska. Marine, jejíž věci byly přivezeny k mé hostitelce, předtím se mnou a "mou dočasnou rodinou" povečeřela a popovídala si po rusku s tatínkem. Mně už zase začínalo být docela špatně, takže jsem většinu konverzace nevnímal. Už jsem se těšil na své lůžko ve vlaku. Na cestu zpátky jsme zakoupili plackarty. To znamená, že sdílíte svůj životní prostor s celým vagónem - žádná kupé. Je to podobné jako v lokálkách na českých železnicích, až na to, že místo sedadel jsou lůžka. Myslím, že svým kašlíkem jsem nakazil většinu pasažérů a ti na mě jistě budou vzpomínat v dobrém. Hraniční kontrola proběhla, stejně jako posledně, bez problémů, jen jeden pohraničník si zřejmě spletl dobu a zemi a choval se jak gestapák, když "žádal" cestující, aby sdělili, která zavazadla jsou čí. Do Petrohradu jsme dorazili v neděli v půl šesté, což znamenalo, že jsme museli počkat na první metro, které jede až v šest. Doprava v Petrohradě takhle k ránu je vůbec nemožná. Metro nejede, autobusy nejzdí - nic. Jste odkázáni tak akorát na dobrosrdečné taxikáře či "soukromé taxikáře", jak jim říkáme. Je zde mimochodem běžné si ve městě mávnout na auto jedoucí okolo a nechat se někam za úplatu odvézt.

Abych to shrnul. Celkově se mi celá akce moc líbila. Lvov je město se sedmi sty padesáti tisíci obyvateli s pěkným historickým jádrem (jež je zařazeno v seznamu Unesco), chlebem českého typu, který mi v Rusku poněkud chybí, a hlavně se tváří bezpečně, či snad aspoň bezpečněji než Petrohrad. Navíc je svou atmosférou a architekturou podobné městům, na která jsme zvyklí u nás. Jen je vše ukrajinsky a odlišností najdete až až. Pěkné počasí, až na malé výjimky, dodalo celému pobytu také vesměs pozitivní nádech. No zkrátka kdybyste neměli co na práci, jeďte se tam podívat.

Duben - jaro, rvačky a olympiáda

Vážení a milí! Jaro je tady. Včera, ale to proto, že mám dlouhé vedení, jsem poprvé odložil zimní bundu. Slunce svítí už šestý den v řadě a tající sníh a tající led v moři odkrývá všelijaká překvapení - prázdné láhve od piva, vodky, krabice od džusů a jiných přírodních úkazů.

Jak již možná někteří víte, v sobotu odjíždím na západ. Pokud už se někteří z vás lekli, že budu v Praze, můžete být v klidu. Jedu vlakem na Ukrajinu do Lvova, abych se zúčastnil International Weeku. Pokud se ptáte, v čem spočívá International Week, nevím. Proto tam jedu. Mělo by jít o prezentace různých evropských zemí, výměnu zkušeností a také prohlídku města a výlet do Kijeva.

Lístky na vlak jsme si koupili (Marine (Fr.), Sanne (NL), Levente (HU) a já) již před deseti dny, což se ukázalo být moudrým, protože už v té době zbývalo jen posledních dvacet volných míst. Vlak jede přes Bělorusko, což pro nás znamená nutnost pořízení si běloruských tranzitních víz. A tak jsme minulý čtvrtek byli navštívit místní běloruské konzulární oddělení a zažádali o víza. Proč o tom ale píšu. To, že se informace zveřejněné na internetu liší od skutečnosti, se dalo očekávat. Zajímavou se však jeví konstrukce státních poplatků za vyřízení víz. Vzhledem k tomu, že Česká republika, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko a Maďarsko vstoupily v nedávné době do Schengenského prostoru, jsou žadatelé z těchto států nuceni platit 35 EUR za dvouvstupní tranzitní vízum. Příslušníci jiných států (např. Francie a dalších "starých" států Schengenu, jakož i jiných států) platí pouze 36 USD. Jde tedy o docela markantní cenový rozdíl. Nevím, jakou souvislost má vstup do Schengenu s platbou v Eurech pro nás, ale na to bychom se asi museli zeptat baťky Lukašenka. Avšak pan úředník, který se zabývá vízovými záležitostmi je velice ochotný a slušný. Až jsme z toho byli mile překvapeni. Od toho by se měli učit i někteří naši pracovníci ve státní správě.

Včera se z Moskvy vrátil jeden z našich rakouských kolegů - výměnných studentů. Letěl tam kvůli pracovnímu pohovoru/stáži. Poté, co se dostatečně nabažil letiště Šeremetěvo-2, vydal se do centra a ubytoval. Druhý den si pohovořil s potenciálním zaměstnavatelem, čímž vyřídil vše, co v Moskvě potřeboval. Nato se tedy sešel se svými spolužáky z domovské univerzity, kteří studují v Moskvě, a navečer se vydali do klubu. Nepochybně se tam báječně bavili. Jedinou vadou na kráse celého večera se ukázal jeho závěr, kdy pánové byli požádáni o opuštění klubu - údajně jen za to, že jeden z nich vylil trochu piva na stůl. Abych to nenatahoval. Když vycházeli, uvědomil si jeden, že uvnitř zapomněl bundu. A tak se otočil a cpal se zpátky. To se samozřejmě nelíbilo vyhazovačům, kteří se najednou rozmnožili. Rakušané jim vysvětlovali anglicky, proč se jeden z nich vrací. To však ochranku nezajímalo a začali rozdávat rány okolo. Ve výsledku náš spolužák skončil se zkrvaveným obličejem a prudkým krvácením z nosu. Zašpinil si tak svou bundu v hodnotě 500 EUR, jak uvedl, a zaplatil 10.000 rublů za léčebné výlohy.

Nechci nijak zlehčovat, co se stalo, ale nemáme informace od nikoho jiného než od našeho rakouského kolegy. Víme o něm, že se pod vlivem alkoholu poněkud mění jeho osobnost - jeho chování nabývá na agresivitě. Člověk aspoň trochu znalý místních poměrů ví, že jakákoli slovní insultace většinou vede k pěstnímu řešení neshod. Rusové jako domácí mají výhodu v tom, že jich je tu více a jejich kamarádi jim rádi pomohou v "rovném" souboji například pět ku jednomu. Není to však běžné. I když asi před čtrnácti dny jsme byli svědky hned dvou rvaček v klubu. Vše začalo z ničeho nic (rozbitá sklenice, chrstnuté pivo do obličeje) a také hned skončilo, protože během pěti vteřin se objevili sekuriťáci, kteří souboj okamžitě ukončili a zápasníky vyvedli z klubu - podotýkám bez následků, tj. jen je vyvedli a nepustili zpět. Težko říci, jak to bylo u našich výletníků v Moskvě.

Přesně za měsíc, tj. 7. května, nastoupí nově zvolený prezident Dima Medveděv do úřadu. Vladimir Putin dostane k osmému květnu křeslo předsedy vlády. A devátého si hned mohou zajet na společnou dovolenou a společně vše oslavit, protože mají volno. Tak uvidíme, co se změní. Nedávno jsem poslouchal projev dosavadního prezidenta na summitu NATO v Bukurešti. Překvapilo mě, jak jeho projev interpretovala česká média. To, co jsem slyšel já, mně až tak příliš přátelsky neznělo, zejména vzhledem k tónu a náruživosti, s nimiž přednes vyšvihl ("Přítomnost silného vojenského bloku na našich hranicích vnímáme jako přímou hrozbu..."). Je fakt, že na dotaz rumunského novináře, zda dle jeho názoru hrozí nová studená válka, odpověděl jako by zapomněl na to, s jakým zápalem a co právě řekl. Ale to je asi v politice normální.

Aby toho nebylo málo, 5. dubna byla v Petrohradě olympijská pochodeň. Zde ji nikdo nehasil, jak je to teď v západní Evropě populární. Show byla velkolepá a konala se přímo na Dvorcovoj ploščadi, tj. přímo před Ermitáží. Osobně jsem tam nebyl, ale koukal jsem na televizi (jak jinak:-). Na závěr vystoupila zasloužilá umělkyně (jak zde nadále s chutí titulují své zpěváky) a zazpívala Hymnu sportu. Text byl velmi zajímavý, jen se asi stokrát zopakoval, a tak ho můj mozek již vytěsnil.

Pokud někoho z vás zajímá jiný úhel pohledu na problém Tibetu podívejte se na článek v budoucnu mezinárodně uznávaného sinologa doc. Jana Karlacha, mého bývalého spolužáka, a rozhovor s historikem Zdeňkem Jehličkou, jediným očitým českým svědkem březnových nepokojů v Tibetu. Na tomto místě podotýkám, že s většinou v níže uvedených odkazech postojů v zásadě souhlasím. Zde tedy jsou:

Blog doc. Karlacha:
http://www.karosh.net/index.php?rubrika=karosh_blog&detail=39&zobrazena_strana=1

Vyjádření a dále rozhovor LN se Z. Jehličkou:
http://www.blisty.cz/art/39639.html
http://www.lidovky.cz/tibetany-mam-rad-ale-znechutili-me-drn-/ln_rozhovory.asp?c=A080329_134737_ln_rozhovory_hel

A to je ode mě zatím vše...

Děti, pingpong a Velikonoce

Tak se nám tu zbláznilo počasí. Zdá se však, že to není v Evropě nikterak ojedinělé. Ještě předevčírem to vypadalo, že jaro už je na cestě, ale opak je pravdou. Včera navečer začalo hustě sněžit a dnes? Dnes byla celý den vánice, kterou jsem v životě mockrát nezažil. A tak jsme se rozhodli, že se vydáme na skoro dvouhodinovou procházku a necháme se nést větrem. Nedomysleli jsme však, že vítr duje na druhou stranu, než potřebujeme, a tak, místo aby nás nesl vpřed, vmetal nám bodavé vločky přímo do obličeje (zdržuji se výstižnějšího výrazu "do ksichtu"). Na hlavě se mi během pár vteřin vytvořila sněhová krusta. Totéž postihlo (též na hlavě) mé obočí. Vypadal jsem jako Mrazík za mlada.

Dnes jsem si napsal svůj první test v ruském jazyce. Báječný zážitek. Netuším, jak dopadne, ale kdo to taky po testu tuší. A ve čtvrtek si dám hned další, abych nezakrněl...

Včera se k nám na kolej nastěhovala skupinka nových (a snad i dočasných) spolubydlících. Jsou to děti mezi 8 až 12 lety (vy vtipnější, víte o koho se jedná, se zdržte komentářů:). Poštěstilo se mi také zaslechnout jejich první slova, když si prohlédli pokoje. "To není kolej, to je ráj," pronesl jeden z mých nových sousedů, spatřiv vlastní televizi ve svém dvoulůžkovém pokoji. Zajímavým jevem, který lze pozorovat napříč celým mladým osazenstvem, je neschopnost chodit a mluvit. Každý do jednoho preferuje běh či sprint a hlasité halekání. V tom všem shonu kdekdo zapomene, ve kterém pokoji bydlí, a tak už se mi stalo, že se náhle otevřely dveře, a málem jsem měl nového spolubydlícího. Zajímavou dětskou sportovní událostí je také běhání po schodech nahoru a dolů v pantoflích a jízda výtahem (taktéž v pantoflích).

Ostatně, jak jsem postřehl, Rusové jsou vůbec vázáni na schodiště. Jednou, když jsem navštívil schodiště, spatřil jsem také zajímavou schodištní hru. Na kažém druhém schodu do dalšího patra byly ve dvou řadách umístěny panákové sklenice plné vodky. Dva soutěžící měli za úkol co nejrychleji dosáhnout dalšího patra, kde prvního z nich čekala panáková prémie. Posléze jsem se dozvěděl, že to bylo pro jednoho z nich už druhé a pro druhého třetí kolo. To mi řekli jejich přátelé, jelikož soutěžící nebyli schopni promluvit.

V sobotu se také ve vedlejším pokoji konala velkolepá velikonoční oslava. Sobota zřejmě není obecně ideálním dnem pro tento svátek, ale v pondělí zde není volno. Připravily se čtyři druhy pomazánek, z toho tři vajíčkové a jedna rybí, z čehož dvě jsem dělal já, abych se také pochlubil. Celý dýchánek proběhl v klidu, jak brzy uvidíte na fotografiích. Rozbitou postel neznámo kým jsme opravili a jednoho horkokrevnějšího, vodkou posíleného kolegu přesvědčili, aby tím hasicím přístrojem to okno, které mu překáželo, nerzobíjel.

Kromě toho jsem dnes také potkal učitele (vychovatele) oněch roztomilých dítek, našich neustále závodících sousedů. Povídali jsme si o hokeji, hráli pingpong. Většinou mě nepouštěl ke slovu, ale bylo to zajímavé, když mu bylo rozumět. Děti mu daly asi dost zabrat, a tak to vyřešil po chlapsku. Sotva trefoval míček, jak dobře to vyřešil. Bavili jsme se také o bratrství Slovanů a o hokeji, o výslovnosti jména Damínik Gašek a (překvapivě) o hokeji, o Jekatěrinburgu a o hokeji a nakonec o Jelcinovi a Jekatěrinburgu. To už ale přišla jeho manželka, zřejmě také vychovatelka, a jeho syn. Cítil jsem se až provinile, že "odvádím otce od rodiny", když jsem poslouchal, jak mu manželka vyčítala, kde se poflakuje. Ale co... Chci být právníkem, tak bych měl být otrlý...:)

Liverpool, škola, kino a kolej

Ozývám se opět po delší odmlce. Omlouvám se těm, kteří netrpělivě čekají. Na druhou stranu právě tito budou mít ještě větší požitek z každého písmenka.

Musím se přiznat, že si nejsem tak úplně jistý, o čem mám psát. Je to tady už docela monotónní, podobně jako v Praze, když si zvyknete na běžný rytmus pracovního i nepracovního týdne. Na druhou stranu se tady nedávno roztrhl pytel s návštěvami. Přijeli rodiče mé sousedky Karin a včera jsme se byli seznámit v restauraci Liverpool. Na ruské poměry jsou tam ceny normální, zato porce obrovské i na české poměry. Normální ceny - to znamená hlavní chod mezi 250 a 500 rubly. Kromě toho, že jsme si večer pěkně užili (bylo nás tam šest), užil si před tím hlavně pan Huber, Karinin otec, cestu metrem. Do restaurace vyrazili totiž okolo sedmé hodiny večerní, kdy je "špička". Špička v pražském metru se jen stěží dá přirovnat ke špičce v Petrohradu. Okolo uličních vstupů do prostor metra se zformuje hrozen lidí, který pomaloučku "protéká" jedněmi dveřmi, jelikož další čtvery jsou zavřené. Následuje cesta eskalátory do podzemí. Délka ekalátorů je značná - řekl bych, že jsou zde běžně tak dvakrát až třikrát delší než eskalátory na náměstí Míru v Praze.

Podobně jako v Číně se ani zde při vstupu do vlaku nedodržuje u nás poměrně vžité pravidlo "první vystupují". Dav se tlačí dovnitř i ven, všichni do sebe strkají, a tak se panu Huberovi poštěstilo zapadnout až po stehno do mezery mezi vlakem a nástupištěm. Dav se valil a jeho žena ho chránila vlastním tělem. Dalo jí mnoho práce svého manžela vyprostit. Panu Huberovi se pod kolenem vytvořila taková pěkná boule, která do večera zmodrala. Naštěstí však mohl a může chodit. Dost možná tomu pomohlo pár vodek a piv v Liverpoolu.

Asi jsem ještě mnoho nenapsal o škole, respektive o zdejším způsobu výuky. Asi bych měl začít od toho nejdůležitějšího - od kantýny nebo menzy. O té jsem se už zmínil v článku Introduction Week. My si vůbec můžeme pískat, pokud jde o stravování ve škole. Oběd v menze v Praze stojí třicet až čtyřicet korun včetně polévky. Zde totéž vyjde třikrát dráž. Za vše se platí odděleně. Takže například plátek masa s bramborovou kaší a polévkou vyjde na (90+40+35) 165 RUR. Teď nedávno mě trochu vytočilo, když jsem za osmdesát rublů dostal pilav (něco jako české rizoto) na malý talířek. Bylo toho tolik, že by se ani Twiggy nenajedla. Ale co už... Měl jsem se ozvat.

Jinak výuka je zde organizována ve dvou budovách - jednak pro bakalářské studium a jednak pro magisterské. Já, přestože jsem magistr, mám většinou bakalářské kurzy. V ruštině si můžeme totiž zapisovat jen ty bakalářské. Způsob výuky je dost obdobný způsobu výuky u nás - přednášky, cvičení/semináře. Nicméně tato škola je technicky velmi dobře vybavena. V každé místnosti jsou promítačky a všichni vyučující jsou zde zvyklí na powerpointovské prezentace, které nám následně dávají k dispozici. Obecně lze říci, že místní škola je lépe vybavená než Univerzita Karlova (já mohu mluvit jen za Právnickou fakultu) a o něco málo lépe vybavená než VŠE. Ale tak tomu určitě není všude. Zběžně jsem nedávno prošel nějakou technickou fakultou, kde prostředí je dost depresivní, zatuchlý vzduch, padající omítka. Záleží asi na tom, jak která fakulta dokáže získat peníze. Naše GSOM skoro vše dostala darem od vlády nebo velkých korporací.

Obecně však platí, že kvalita výuky závisí na přednášejícím. A jinak tomu není ani tady. Sebelepší prezentace nenahradí schopnost učitele upoutat. U některých vyučujících je až obdivuhodné, jak dlouho dokáží mluvit o ničem. U jiných, zde nemohu nejmenovat dvaasedmdesátiletého prof. Raskova, se člověk diví, jak jsou na svůj věk vitální, kosmopolitní a otevření novým názorům. Konkrétně Nikolaj Vasiljevič Raskov, který vyučuje "Aktuální problémy ruského hospodářství", má obrovský záběr a svérázné metody upoutávání pozornosti. On vlastně až tak pozornost upoutávat nepotřebuje, protože mluví vždy zajímavě, věcně a vše, co vyloží, podbarví příběhy ze života. Když někoho vidí, že při hodině píše esemesky, prostě k němu přijde, položí mu ruku na rameno, mlčí a čeká, až student přestane, případně ho požádá, ať odejde. Ale k tomu nedochází - totiž k tomu, aby student odešel. Má ohromnou přirozenou autoritu.

Už jsem se možná dříve zmiňoval o tom, že místní studenti končí středoškolské vzdělání dříve než my. V budově bakalářského studia se to proto jen hemží studenty, kteří by u nás byli ještě studenty gymnázií či jiných středních škol. Věk se však až tak nezapře. V učebnách to proto vypadá jako na střední. Jednou mě při přednášce Světové ekonomiky zarazilo, když nefungoval mikrofon, že pro hluk produkovaný posluchači nebylo slyšet nic, a to ani když jsem si kvůli tomu přesedl do druhé řady. Udivuje mě, že vyučující neodešel. Netvrdím, že u nás je vždy při přenáškách naprostý klid, ale v tomto ohledu je vidět těch pár let navíc.

Teď se ke mně mimochodem dostala zpráva od kolegů, kteří studují na jiné fakultě též v Petrohradu o tom, že konečně dostali vícevstupní víza. Zarazilo mě však, že jim škola nechce dát zpět jejich pasy. To učiní jen když písemně zažádají a informují příslušné oddělení o tom, kam mají namířeno... Zajímavý přístup, že vydání jejich vlastního pasu podléhá schválení žádosti. Doufám, že nic podobného nezkusí na nás naše fakulta. Nevím jak tady, ale v ČR je takové jednání zakázané (vzetí dokumentu prokazujícího totožnost do zástavy).

Nedávno jsem byl též navštívit kino - francouzský film (Скафандр и бабочка/Skafandr a motýl) s ruskými titulky. Zajímavá zkušenost. Měl jsem co dělat, bych stíhal číst. Ale zvládl jsem to... Seděli jsme v překrásném sále se zdobenými stropy v pohodlných sklápěcích křeslech s výhledem na obrovské plátno. Měl bych také navštívit promítání nějakého ruského filmu, když už jsem tady. Film byl pěkný - o člověku, který ochrnul a mohl hýbat jen očima. Nakonec "napsal" knihu, podle které byl natočen tento film. Proč je "napsal" v uvozovkách? Psaní knihy probíhalo vyčerpávajícím způsobem, kdy mu byla předříkávána abeceda a on mrkal, když bylo vysloveno patřičné písmeno.

Na závěr si dovolím jednu kolejní příhodu. Hledači drbů budou asi zklamáni, ale předesílám, že nastalá událost mne rozhodně chladným nenechala. Seděl jsem s Annou a Karin na schodech a bavili jsme se (anglicky) o všem možném. Pak jsem zapískal melodii z filmu Amélie z Monmartru a pak jsme si ještě chvíli povídali, když přišla dívka oblečená v šatech s květinovým vzorem. Kroutíc nebo spíš trhajíc hlavou, začala nám (slušně řečeno) zvýšeným hlasem rusky vysvětlovat, že toho máme nechat že už by to stačilo a že jestli budeme takhle pokračovat, že půjde pro ostrahu a že napíše stížnost. Pokud teď nevíte, na co si chtělo to děvče stěžovat, jste na tom stejně jako my v daném okamžiku. Přerušil jsem tedy její monolog a rusky, nikoliv klidně, se jí zeptal, proč na nás křičí. Poněkud ji zarazilo, že jsem odpověděl rusky, protože to zřejmě od nás neočekávala. Alespoň to mi následně řekly Anna a Karin, že se jí změnil výraz v tváři, když jsem promluvil. Já to ani nezaregistroval. Nicméně holka pokračovala, že my cizinci si myslíme, že si můžeme dovolit, co chceme, že je můžeme urážet, pískat na ně, užívat (sprosté) slovo "pizděc" (které jsme stoprocentně v naší anglické konverzaci nepoužili). Já na to řekl, ať si tu stížnost jde klidně napsat, že já taky napíšu stížnost, když chce, ale že pořád nevím, nerozumím, o čem mluví. Ona odvětila, že ví, že my, cizinci, rozumíme rusky dobře že ona také dobře rozumí anglicky že studovala v Holandsku a ví, jací jsme, že nad nimi (Rusy) ohrnujeme nos a že zná svoje práva. Po tomto jsem se jí zeptal, zdalipak už skončila, ale předtím jsem udělal velkou chybu v ruštině - řekl jsem "mhm" namísto "hm", jak je to dle jejího názoru rusky správně. A hned pokračovala, že tohle se možná říká v němčině (cituji: "po-germanski"), ale ne rusky. Já jsem její "po-germanski" zopakoval. Pro ty, kteří nehovoří rusky jen podotknu, že "po-germanski" není správně, tj. ona tehdy udělala chybu. Správně je "po-německi". Poté přestala jakkoli opravovat můj projev a stejným tónem hlasu se mě ptala, odkud jsme a kdy jsme přijeli. Já jen odvětil, že se s ní po takovém úvodu bavit nebudu. Na to přišla její kamarádka, odvlekla jí a omluvila se za ní. Až mi bylo druhý den líto, když jsem tuto příhodu vyprávěl naší ruské buddy, kterou jsme pozvali na bramboráky. Omlouvala se i ona a bála se, že si uděláme generalizující názor. Ale to jsme si neudělali. Tak si ho nedělejte ani Vy...

Na úplný závěr a pro zpestření přidávám plakát se soudruhem Leninem, jenž zemi zbavuje havěti.

D2 - Narodovolec

Člověk by ani neřekl, že už je to více než čtrnáct dní od doby, kdy jsme navštívili pobočku námořního muzea a byli fascinováni tamní atrakcí, totiž jednou z prvních ponorek vyrobených v Sovětském svazu. Průvodce nám dělal bývalý velitel podvodního plavidla. Byl to statný muž ve věku okolo sedmdesáti let s tetováním na pravé ruce a pochopitelně s rozsáhlými znalostmi o ponorkách.

Na úvod nám vysvětlil základní principy provozu a fungování ponorky, tj. potápění a naprosto nepodstatné vynořování, následoval popis částí ponorky a samozřejmě nechyběla trocha historie. Pak jsme byli zavedeni do útrob tohoto velkolepého plavidla, kde jsem udělal pár obrázků (viz fotogalerie).

Co však na fotkách vidět není, to je nedostatek životního prostoru. Byli jsme maximálně patnáctičlenná skupina a dosti jsme se tísnili a nejeden z nás praštil hlavou o schválně nastrčená měřidla, potrubí, motor a jiné drobnosti. Posádka přitom čítala přes 50 lidí. Pochopitelně, byli každý v jiné části lodi a ne jako my, ale postele byly maximálně padesát centimetrů široké asi sto osmdesát dva nebo tři centimentry dlouhé.

Zajímavý byl také splachovací systém místní toalety. Když loď byla pod vodou, vznikal v odpadu přetlak, nad kterým musel námořník zvítězit točením speciální klikou. Pokud se mu zvítězit nepodařilo, zpříjemnil plavbu jak sobě tak celému zbytku posádky, jelikož zmíněný přetlak zajistil navrácení obsahu odesílateli. A to je vše.

Выборы президента Российской Федерации! (Volba prezidenta Ruské federace)

Dovoluji si tímto, možná trestuhodně, narušit sérii článků o svém pobytu v Rusku malým politickým příspěvkem. Přiznávám, že spojení "série článků" je poněkud nadhodnocené, ale jako jejich autor si mohu dovolit zveličovat, co se mi zlíbí. Brzy (tj. snad už zítra) se konečně dostanu k sepsání svých zážitků z návštěvy ponorky Děkabrist 2 a též z Carskogo sela/Puškina (sídla Kateřiny druhé nacházejícího se v blízkosti severní "stolice").

Jak jistě mnozí z vás zaznamenali, je to právě dnes, kdy se konají volby prezidenta Ruské federace, jejichž vítězem se nesporně stane bývalý spolupracovník, spolužák a dědic (zatím ještě) současného prezidenta Dmitrij Anatoljevič Medveděv. Neočekává se příliš vysoká volební účast (60 - 70%). Ano, na naše poměry je to poměrně slušné číslo. Ale uvidíme. Ruští občané jsou podporováni a postrkováni, aby odevzdali svůj hlas. To je ostatně hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl napsat i svůj úhel pohledu.

První dojmy z volební kampaně jsme vstřebali hned po příjezdu. Nelze přehlédnout billboardy pokrývající celé domy, všudypřítomné plakáty a samozřejmě televizní spoty. Společným jmenovatelem této "reklamní" akce byl fakt, že nikde nebylo vidět jiných kandidátů než Medveděva (většinou společně s Putinem). Mnozí z nás si mysleli, že Medveděv byl jediným kandidátem na prezidenta. Byli však čtyři.

Zde je příklad (foto: Sergej Karpuchin - Reuters):

Velmi mne též potěšilo, když jsem od mobilního operátora dostal tuto SMS: "2 марта приходите на выборы Президента! Ваш голос важен для страны!!!" (Jděte 2. března k prezidentským volbám! Váš hlas je pro zemi důležitý!!!) Nevyužil jsem této lákavé nabídky, jelikož bych musel dříve zažádat a získat ruské občanství. O tom prozatím neuvažuji. Ale uvidíme. Třeba při příštích volbách už zde jako novopečený občan budu mít volební právo i já.

Jistě se nebudete divit, že mě nepřekvapilo, když jsem se dnes probudil a na koleji hrála hudba. Po chodbě chodila žena se seznamem všech studentů, klepala na dveře a vyzývala je (studenty, nikoli dveře), aby šli a zúčastnili se voleb. Když studenti svou účast přislíbili, udělala "fajfku", ochotně a iniciativně vysvětlila, kde se nacházejí volební místnosti, a šla klepat dále. Asi chtějí docílit vyšší volební účasti. Těžko říci, jak by český volič na takovéto pobízení reagoval.

Skoro mi to připomnělo vyprávění jednoho zdejšího profesora o volbách do sovětů a jejich funkci: "Hrála hudba, lidé byli svátečně oblečeni, točilo se české pivo..." Věřím, že dnes tomu tak není. Ale nevím. Nemohu tudíž vyvrátit ani potvrdit články a tvrzení v nich (například na aktualne.cz) o hrozbě propuštění z práce či odvolání funkce za neúčast či "nesprávnou" volbu. Naprosto však mohu potvrdit tvrzení, že v médiích je dán mnohem větší prostor kandidátu Medveděvovi. Ale o tom už jsem mluvil...

Moje velké poprvé!

Škola začala! Je to však už skoro čtrnáct dní. Stalo se tak 11. února tohoto roku. Od té doby jsem svůj rozvrh upravil hned několikrát. Avšak nepředpokládám, že mé čtenáře, mohu-li si dovolit to tak říci, zajímá, co jsem si nakonec vybral. Není to ostatně ani nijak důležité. Snad jen mohu shrnout, že jsem nakonec s rozvrhem docela spokojen. Do školy chodím jen v úterý, čtvrtek a pátek. No uvidíme, jak budu spokojen před a během zkouškového období.

GSOM (Graduate School of Management/Высшая школа менеджмента) je fakultou bezesporu zajímavou. Shodl jsem se však se svými spolubojovníky ze "západního bloku", že její atmosféra je taková jakási zvláštní. Přijali zde po svém americké způsoby. Neustále posloucháme "competition, competition", zákaz opisování, "je báječné, že jste si vybrali tuto skvělou školu" a podobné hlouposti... Oblíbenou frází je též: "If you have any question, please, feel free to ask..." Podotýkám, že při této větě vždy drnčí ruské "r" ruských mluvčí. Faktem však zůstává, že ať už se zeptáme na cokoliv, dostane se nám veskrze kusé a nevyhovující odpovědi. Příkladem může být například (zde oblíbený) Murmanský případ, který ve finále stál místo děkana této fakulty a zkrácení platu zahraniční koordinátorky.

Na informačních hodinách ohledně našeho studia, které byly zatím dvě, se zopakovaly již zmíněné fráze. Všichni nás ponoukají, abychom nikam nejezdili, že je to složité a kdesi cosi. Zeptali jsme se tedy na případ Murmansk z minulého semestru. Šlo o to, že několik zahraničních studentů se rozhodli toto město na severu navštívit. Když se tam dostali, byli odhaleni policií a málem deportováni ze země. Jen díky telefonátům ministru zahraničí a jeho následné přímluvě k tomu nedošlo. Když jsme se ptali, proč měli být deportováni, jestliže Murmansk je volně přístupné město, dostali jsme odpověď: "Ano, je to oficiálně 'otevřené' město. Ale víte, jsou cesty oficiální a neoficiální." Následovalo tvrzení, že Čečensko je oficiálně též přístupné, ale normální člověk, pokud je při smyslech, se tam také nevypraví. S tímto nemohu než souhlasit. Ale pokud jde o deportaci, musí zde být jiný důvod.

A samozřejmě k tomu jiný důvod byl. Tento poznatek máme od studenta z Německa, který zde strávil právě i minulý semestr. Ten nám sdělil, že problémem nebyly "oficiální a neoficiální postupy", ale prostý fakt, že oni studenti měli propadlá víza. Víza a jejich vyřizování má na starosti zahraniční koordinátorka. Další výklad si však vyžaduje stručný exkurs do místní vízové politiky. Jestliže se rozhodnete navštívit Ruskou federaci, musíte zažádat o vízum ve svém domovském státě. V České republice lze obdržet toliko jednovstupní vízum, a to maximálně na devadesát dní a na základě oficiálního pozvání. Po vstupu na území Ruské federace máte 3 pracovní dny na to, abyste si zařídili registraci v místě svého pobytu. Tuto agendu vyřizuje v mém případě univerzita, jinak jsou to hotely či jiná ubytovací zařízení, případně můžete jít na úřad sami, avšak co je třeba předložit, to nevím. Následně je vydáno potvrzení, které musíte nosit při sobě společně s pasem, migrační kartou (ta je vydávána při vstupu na ruské území). Prahnete-li po delším a vícevstupním vízu, můžete o něj zažádat až v Rusku. V našem případě to má na starosti opět univerzita.

U nás proběhlo vše docela hladce. Zaregistrováni jsme byli už čtvrtý (!) pracovní den, takže pozdě. Takže průšvih teoreticky mohl být na světě. Nestalo se tak, díky bohu. Ale abych se vrátil k případu Murmansk. V minulém semestru obdrželi všichni zahraniční studenti pozvání, a tudíž i vízum, na jeden měsíc. Vzhledem k tomu, že vyřízení vícevstupního víza trvá nejméně šest neděl, nutně muselo dojít (a také došlo) k tomu, že staré vízum propadlo a nové neměli. To byl případ všech zahraničních studentů z minulého semestru. Oni "hříšníci" však měli tu smůlu, že se vydali cestovat právě v tomto mezidobí. Při check-inu do hotelu, byli požádáni o předložení pasu. Recepční takto zjistila, že jejich víza jsou již propadlá a nezbylo jí, než aby zavolala policii (milici). Ti nešťastníky zadrželi a problémy začly. Z toho tedy vyplývá, že chybou nebyla cesta do Murmansku, jak nám je neustále předhazováno, ale neplatnost víz, což nám prostě nebylo řečeno. Kdyby se totiž náhodou stalo, že by kdokoli z nich byl třeba i v Petrohradu vyzván policistou k předložení osobního dokladu, následky by byly stejné. Neplatné vízum je prostě problém kdekoli na světě. A tady mě mrzí, že s námi škola nejedná narovinu. Mám tedy dojem, že nešlo o pochybení oněch studentů, ale školy, která nevystavila pozvání na správnou dobu. Na tomto místě ještě stojí za zmínku jedna věc. Kontrola osobních dokladů na ulici je zde častější než u nás. I občané RF jsou povinni nosit stále při sobě svůj osobní doklad, což my u nás doma nemusíme.

A když už jsme u těch pasů, mám ještě jednu příhodu. A pak se konečně dostanu ke svému poprvé.

Bylo to minulou neděli. Našim dvěma maďarským kamarádkám (Csille a Katě) přiletěla další maďarská kamarádka (Sára, čti Šára), která zde má strávit šest týdnů a studovat ruštinu a bůh ví co ještě. Ty pozvaly Sáru, která již mluví výborně rusky, k nám na kolej. Vzhledem k tomu, že hosté musí naši kolej opustit do jedenácti hodin, šli jsme ji Kata a já doprovodit na metro.

Přibližně v půli cesty na nás promluvil nějaký divný muž pivem Baltika 9 (8% alkoholu). Říkal, ať zastavíme, že nám nechce nic udělat. Aby potvrdil svá slova, chytil mě za rukáv. Pak se zeptal, kde je druhý kluk, jestli se známe, jak dlouho se známe, odkud jsme. Pak začal pravdivost našich výpovědí ověřovat tak, že se Sáry ptal, jak se jmenuji, kolik mi je atp. Ona si všechno vymyslela. Ale to není až tak důležité. Zde jen podotýkám, že Kata, která rozhovoru nerozuměla, se postupně dost vylekala. Pak začalo to zajímavé.
Pán začal povídat přibližně následující:
"Víte, vy jste cizinci. Můžete se po Rusku svobodně pohybovat. Ale také se může stát, že vás zastaví policisté a když bude s vašimi pasy něco v nepořádku, mohou si vás nechat na stanici několik hodin. Ostatně, oni mě za vámi poslali, abych zjistil, co jste zač. Podívejte."
Vzal mobil a kamsi volal a pravil:
"Ano, je to ten kluk v té červené bundě bez čepice se dvěma dívkami. Jo, jo..."
Zavěsil. Pak řekl, že to nikdo jiný být nemůže a bla bla bla. Muselo být pro něho nesmírně obtížně zjistit a říci do telefonu, že mám červenou bundu a nemám čepici, když jsem stál přímo před ním.
"Vidíte," dodal. "Kdo jiný, než vy by to mohl být. Podívejte se, já jim můžu říci, že je vše vpořádku a vy pak půjdete dál na metro. Anebo vás vezmou na policejní stanici..."
Musím říci, že jsme vůbec netušili, co to proboha plácal. Opakovaně jsme se ho ptali, o co mu jde. Přestože já, tak obě Maďarky pocházíme ze států, kde korupce bují, ukázalo se, že máme dlouhé vedení. Nedošlo nám nic.
Pokračoval dále:
"Vyřešme tedy ten problém tady."
My na to:
"Ale jaký problém, nerozumíme tomu."
"Vyřešme to tady. Dejte mi pět set rublů a já jim řeknu, že je to vpořádku."
"Ne," odsekla Sára.
Pak to zkoušel usmlouvat na tři sta a nakonec na sto. Jeho žádosti jsme tedy nakonec nevyhověli. Otočil se na podpatku s tím, že nás na další křižovatce seberou. Naštěstí nás nikdo nesebral, ale musím říci, že to bylo dost nepříjemné. A Kata se cestou zpátky dost bála. Asi to bylo i tím, že nerozuměla. Pěšky jsme zpět pochopitelně nešli.

A teď k tomu poprvé! Minulý pátek, tj. 15. února, jsem byl poprvé na hokeji! Hrál Petrohrad proti Moskvě. Moskva nakonec zvítězila v nájezdech. Vřele doporučuji...

Introduction Week

Uplynula už nějaká doba od chvíle, kdy jsem naposledy publikoval. Snažil jsem se k tomu dostat celý týden, ale nějak se mi to nepodařilo. Měl jsem plno věcí na práci, jak už to na kolejích bývá. Má játra pracují jako nikdy. Ale abych to nezamlouval a nevymlouval se...

První den jsem popsal minule. Jak už napovídá nadpis, budu se nyní snažit napsat něco o celém prvním týdnu - o HIV testech, zajišťování připojení k internetu, program Introduction Weeku atd.

Nejdříve k pojmu Introduction Week. Předchozí věta mi evokuje vzpomínky na učebnice pánů doktorů z Právnické fakulty. Ale to sem nepatří. Přijímací vysoká škola připravila pro zahraniční studenty program na celý první týden. Jistě nikoho nepřekvapí, že jsme za to museli dobře zaplatit. Dodám jen, že cena Introduction Weeku několikanásobně převyšovala cenu služeb nám poskytnutých. Když bylo navíc třeba se někam dopravit, jezdili jsme metrem a autobusy a vším možným, a to na vlastní účet. To určitě mohlo být zahrnuto v ceně. Ale co už... Od Introduction Weeku (dále jen "IW") jsem očekával hlavně to, že se seznámím se všemi zahraničními studenty a dále že se porozhlédnu po městě a dostanu nějakou základní představu o tom, jak to tady vypadá a funguje. K tomu "fungování" tady snad jen tolik, že... No lepší by bylo použít "nefunguje". Každopádně má očekávání byla v tomto ohledu naplněna. Znám všechny a jsem už tak nějak schopen se orientovat po městě. A určitě se tu nenudím. Teď už však k samotnému IW.

Anebo ne. Ještě jsem Vám nepopsal první víkend. Po pátečním příletu, procházkách a nákupech a nakonec bloudění Petrohradem jsme byli po prvním dni docela unaveni. Vzhledem k tomu, že jsme neměli na pokoji žádné vybavení na přípravu nejrůznějších pokrmů, dohodli jsme se, že se se Sylvií a třemi Rakušankami vydáme na projížďku do IKEA. A tak se také stalo. Po deseti hodinách v metru a dalších třech hodinách v autobuse jsme dorazili na místo určení a nakoupili vše, co jsme potřebovali - od houbičky na nádobí po rychlovarnou konvici.

Poté, co jsme se večer vrátili (zde bystřejším zřejmě dojde, že cesta metrem a autobusem nebyla až tak dlouhá), ukázalo se, že nám v všem zahraničním studentům vyrostlo několik piv v lednici. Nedalo se nic dělat... Ale pak přišlo to hlavní. Pološílený Fin Jarkko, který je v Petrohradě již druhý semestr, nás nahnal do jednoho z blízkých klubů Datscha (Дача). Jak už je to zde obvyklé, zaplatili jsme vstupné ve výši 100 rublů (1 rubl = 0,71 korun) a doslova jsme se vecpali dovnitř. Nebylo tam totiž k hnutí. V životě jsem takový nával neviděl. Hrála tam skvělá muzika - poslední hity moderní ruské hudby, případně ruské verze světových evergreenů. Většina z Vás asi tuší, jak jsem si právě tohle báječně užíval. Ale byla to zajímavá zkušenost. Bylo tam plno místních ruských děvčat na lovu. Přestože neprobíhal facecontrol, nevypadalo to tak. Všechny byly navíc vystrojené skoro jako na svatbu. A pivo za kilo, což pro nás, Čechy (a Slováky), je trochu moc, když je navíc pěkně hnusné. Pro doplnění - facecontrol je zde institut docela rozšířený. Spočívá v tom, že "nehezkým" děvčatům není umožněn vstup do klubu. Pro muže to většinou neplatí, jelikož jen zřídka bývají děvčaty.

V neděli (3. února) jsme se vydali odevzdat trochu své krve ruské vládě. HIV testy je nutné zde absolvovat, abychom dostali vícevstupní víza. Slovo zde, tj. Ruské federaci, není v předchozí větě náhodou. Rovnocenný test s finským úředním razítkem a ruským překladem mého spolubydlícího Villeho není pro ruské úřady dostačující. Nicméně v neděli je v testovacím středisku nemocnice překvapivě zavřeno. Vydali jsme se tedy na procházku Petrohradem. Jelikož jsem ale ... (nevím jak to říci, abych se sám neurazil), zapomněl jsem si fotografický přístroj na koleji. A to bylo na čtrnáct dní docela pěkně. Zhlédli jsme tradiční památky - Zimní palác, Kazaňský chrám (veliký v antickém stylu), jiný chrám a další chrámy a konečně Něvský prospekt. Předevčírem jsem však fotoaparát nezapomněl...

Konečně se dostáváme k pondělí, tedy prvnímu dni IW. Začalo to pěkně - frontou ke kolejní kase. Chtěli jsme zaplatit za ubytování. Sešlo se nás docela dost, to však nemělo jakýkoli vliv na rychlost práce na pokladně. "Odbavení" jednoho platiče trvalo přibližně třicet až čtyřicet minut. Bylo třeba podepsat spoustu papírů, z nichž polovina se odevzdávala ve vedlejší kanceláři. Když jsem se konečně (byl jsem čtvrtý ve frontě) po hodině a půl dostal na řadu, buddies, kteří pro nás přišli a měli nás zavést na univerzitu, nás "vyhnali", protože bychom jinak nestihli program IW.

Sedli jsme na maršrutku a byli jsme zavedeni do velice moderně vybavené a pěkné budovy univerzity. Byla to pobočka pro navazující magisterské studium. Na přednášce, kde jsme byli seznámeni se školou, jejím programem, jsme byli poučeni o tom, jak je ta škola skvělá, úžasná a že jsou rádi, že jsme přijeli. Co jiného taky asi měli říkat. Po "crash" kurzu ruštiny, který se konal každý den IW, jsme zašli na oběd do "menzy". Výhoda místních menz spočívá v tom, že zaplatíte 100 rublů za jídlo a nenajíte se. Nebo spíš já se nenajím, jelikož porce jsou malé. Ostatně to je obecně neduh místních stravovacích zařízení. Ještě horší zkušenost jsem zažil předevčírem, kdy jsem za 185 rublů asi tak půl palačinky s hrstkou sýra a šunky. A to nemluvím o tom, že jsme na tuto královskou hostinu čekali asi hodinu. Už zase ale odbočuji. Večer byl zajímavý program - autobusová prohlídka městem. Měli jsme skvělou a vtipnou průvodkyni! Nepřehltila nás informacemi... Nevím, co bych ještě dodal. Snad jen to, že jsme ještě stihli odevzdat krev a bavit se tím, jak všichni vykrvácíme. Na tomto místě bych přecejen doplnil, že mé zkušenosti s místními lékaři jsou výborné. Jsou příjemní, milí, vlídní a věcní. Ke zkušenostem s lékaři se za chvíli dostanu.

Klíčovými body úterního programu byla návštěva místní továrny Coca-Cola a Ermitáže (to zatím není továrna). V kokakole nám říkali plno zajímavých věcí, zejména o vzniku nápoje, různých baleních a pak jsme byli uchváceni výrobní linkou. Tomu jsme však nevěnovali velkou pozornost, protože jsme všechny nápoje měli zdarma. Ermitáž je samozřejmě taktéž úchvatná. Měli jsme stejnou průvodkyni jako v pondělí. Ale to se musí vidět. Poté jsme se vydali pro výsledky HIV testu. Test dopadl dobře. Hůř už dopadlo následné fotografování před školou. Byli jsme tam já, Sylvie a dvě ruské buddies. Jednu fotku jsem udělal já, druhou buddy. Když jsme ty dvě fotky prohlíželi, koukal jsem na tu, na které jsem byl já (viz níže) a řekl: "To je ale krásná fotka, je to asi tím, že jsem na ní já." Buddy na to poznamenala: "Je spíš pěkná proto, že já na ní nejsem." Já na to: "No když myslíš." A pak to přišlo. Holka se najednou ztratila, utíkala pryč a plakala. Její ruská spolužačka ji docela dlouho uklidňovala. Podtrženo, sečteno - nechtěně jsem ji urazil. Řekl bych však, že to byla chvilková slabost po náročném dni. Anebo má hrubost. Každopádně jsem se jí omluvil, i když jsem vnitřně nevěděl za co.

Středa mezi 13. a 15. hodinou byla, jak řekl můj finský spolubydlící, nejšťastnějším okamžikem našich životů. Jeli jsme do světoznámého pivovaru Baltika. Stejně v Coca-cole jsme byli uchváceni výrobní linkou - láhve nebylo v té rychlosti skoro vidět. Celý závod je obrovský, mizí s obzorem. Ale ta hlavní část přišla nakonec. Dostali jsme ochutnat všechna piva, která Baltika vyrábí. Jediné zůstalo netčené nealkoholické pivo. Byl to fofr. V galerii jsou některé fotky z této "ochutnávky". Naším jediným limitem byl čas. Měli jsme dvacet pět minut, avšak libovolné množství piva k dispozici. Asi věděli, proč. Mnoho z nás, řekl bych, překonalo svůj rychlostní rekord v pití piva. Dalším bodem programu měla být návštěva Petropavlovské pevnosti. Ta však je každou středu zavřená, a tak posilněni pivem z přímo z pivovaru, vydali jsme se ještě do hospody.

Čtvrtek byl asi nejslabší, a tak mnozí z nás svou účast v programu IW pro tento den vzdali. Místo toho jsme si šli zařídit a zaplatit internet na kolej. Za tímto je nutné dojít do hlavní budovy Petrohradské státní univerzity. Na tento dům by se dalo užít výrazu "Potěmkinova vesnice". Zvenku překrásná fasáda, krásně upravená předzahrádka, zevnitř hrůza. Zatuchlý pach, padající barva ze zdí a podivné šero. Touto budovou jsme museli projít na (veliký) dvorek. Tam bylo připraveno hned několik pastí pro slepce či nepozorné turisty - totiž neoznačené, nepřikryté a hluboké díry v zemi. Ville do jedné z nich málem spadl nebýt jeho kolegy, který do něho prudce strčil a Ville tak mohl díru přeskočit.

V pátek jsme navštívili Muzeum polické historie Ruska, jež se nachází v domě, ze kterého bylo národu oznámeno, že SSSR byla vyhlášena válka, ve kterém pracoval Lenin, Stalin a jiní dobráci té doby. Závěr dne však byl nevydařený. Jedna Holanďanka čekala na maršrutku, zakopla však na nerovných, prohnilých dřevěných deskách, kterými byly přikryty výtluky na chodníku, a spadla doslova na držku, zlomila si zub a druhý si narazila. Jel jsem s ní tedy jako "tlumočník" na pohotovost, kde jí dali tak nějak dohromady. Lékaři i celý personál byli báječní.

Sobota byla z hlediska programu asi nejlepší. Návštěvu honosného Peterhofu (Петергоф) známého svými fontánami, které v zimě nefungují, následovalo folklórní představení u "tradičního ruského hostitele" v "tradiční" staroruské vesnici. Zvenku to vypadalo spíš jako Matějská pouť, ale zevnitř - to byla jiná. To, co před námi leží na stole, to je šest vodek. Už nám pak ani tolik nevadilo, že s to prostředí nemá s historií nic společného. Cestou jsme v autobuse zpívali ruské písně, hymnu a ani Rusové na nás nestačili, jak nám to pěkně šlo...

Neděle byla poklidná. Domluvili jsme se, že půjdeme bruslit před Ermitáž ve tři odpoledne. Když jsem se ve tři odpoledne probudil, došlo mi, že to asi nestihnu...