K poslednímu pondělku (5. května) skončilo, i když jen na jeden den, asi desetidenní období neustále krásného počasí. Nemohli jsme tudíž nevyužít příležitosti k výletům. Celé dny jsem trávil venku procházkami po Petrohradu, pokud mi v tom nebránily závažné avšak lehce překonatelné překážky v podobě přednášek či jiných malicherností.
Největšími dvěma akcemi v poslední době byly naše výlety do Kronštadtu a do Vyborgu. Oba byly jednodenní a uskutečnily se (postupně) o víkendu 26. a 27. dubna.
Kronštadt
Kronštadt je město asi 40 minut jízdy maršrutkou od Petrohradu. Bylo založeno nedlouho po Petrohradě (před více než 300 lety). Je známé tím, že leží na ostrově, který se nachází přibližně uprostřed zálivu, na jehož březích se rozkládá právě Petěrburg, a dále tím, že se v něm nachází vojenská námořní základna, přístav. Ještě před několika málo lety to bylo město uzavřené, to jest cizincům nepřístupné, ledaže si obstarali zvláštní propustku, která se vždy při vjezdu do města kontrolovala a (pochopitelně) razítkovala. Propustka se překvapivě nerozdávala na potkání. Následkem toho, a to se zdůrazňuje i v některých průvodcích, lze pozorovat zvýšenou ostražitost místních obyvatel na fotografování. Tato "citlivost" je však podle mě běžná všude, a to zejména mezi staršími lidmi. Jednou, když jsem se pokoušel vyfotit starou bílou ceduli s názvem ulice, přišel ke mě starší muž a ptal se, co si to tam fotím. Já řekl, že ceduli. V obavě o fotoaparát jsem ve focení nepokračoval. Ten pán, nebo spíše dědek, mně potom ukázal o dvacet metrů dále běžnou modrou ceduli s tím, že tuhle si vyfotit klidně můžu. Ale vše se stalo v Petrohradě ještě v únoru. Pán chtěl asi chránit ruský patent na cedule.
Kronštadt za návštěvu rozhodně stojí už jen proto, že je levnější než jeho větší soused. Hlavně ale pro své památky - Morskij sobor, chrám v pseudobyzantském slohu, připomínající kolegu z Istanbulu, dnes vojenské muzeum, Popovova pracovna, kde vědec pracoval na výzkumu příjmu a záznamu elektrických vln, či přístav vojenských lodí a ponorek a k němu přilehlá (po půl kilometru chůze) pláž plná ohnišť a odpadků všeho druhu. Kronštadt je rovněž místem, kde byl pro manželku imperátora zkonstruován telegraf, aby měla přehled, jestli její starej nedělá neplechu.
Vyborg
Vyborg je město nedaleko hranic s Finskem na severozápad od Petrohradu. Cesta tam trvá příměstskou "električkou" něco přes dvě hodiny. Město je ovlivněno historickou příslušností ke Švédsku. Některé stavby, jako třeba má "oblíbená" vysoká, dřevěná, vratká věž "Staryj karetnik", byly založeny už v patnáctém století. To pro nás není nic až tak zvláštního, jenže pro Petěrburžce vzhledem ke stáří Severní stolice je. Blízkost k Finsku je hmatatelná zejména díky častým nápisům (překladům) ve finštině, méně však nedobrým technickým stavem budov.
V neděli, kdy jsme do Vyborgu dorazili my, byla na centrálním náměstí velká sláva. Slavila se Pascha, místní dětské i nedětské sbory v tradičních krojích pěly ruské národní písně, prodávaly se šašliky, cukroví, kraslice a pilo pivo, svařené víno a zřejmě (nebo spíš nepochybně) vodka.
Tímto bych ukončil krátké místopisné povídání a přešel k druhému tématu.
Pro a proti
Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, co se mi tady líbí a nelíbí, co bych tu změnil a naopak co bych si zase odsud vzal do Čech. Jak už to bývá či přinejmenším tomu tak je v mém případě, vybaví se mi zprvu více věcí, které se mi tu nelíbí než líbí. Chce to chvilku přemýšlet než se nějaké ty plusy najdou, které tu každopádně jsou, avšak dá to trochu práci. Často slýchám zrcadlově podobné názory některých Rusů žijících v Česku, kteří si často spíše postesknou nad tím, co jim u nás chybí než o tom, co u je u nás lepší, i když i opak není výjimkou. Nikterak nezapřu, že jsem Čech, žiji celý život v českém prostředí s českými manýry a v neposlední řadě s českými lidmi. Je tedy pochopitelné, že mi to všechno vrostlo pod kůži a že by to muselo trvat více než půlrok, který tady strávím, než bych přijal za své jiné hodnoty. Jednou jsem položil Sylvii otázku, jaká vlastně pro tu vidí ona? O těch proti probíhají diskuse dnes a denně mezi všemi výměnnými studenty, takže nemá smysl se na to vlastně ani ptát. Docela mi svou odpovědí pomohla a tak toho trochu využiji. Pro pořádek a pro správné pochopení toho, o čem tady teď mluvím - nechci říci, že se mi tu nelíbí nebo že bych snad dokonce jakkoliv strádal! Naopak. Líbí se mi tu moc a zmíněná negativa jsou vzásadě určitými momenty, které mě čas od času jako Čecha v každodenním životě někdy zarážejí.
Jedna věc, která se mi tady opravdu nelíbí, je o něco více rozšířený rasismus než u nás. Pochopitelně to neplatí zdaleka pro všechny, ale na druhou stranu je Petrohrad znám také jako poměrně silná základna ruských neonacistů. Stačí zadat do Googlu klíčová slova "Petrohrad" a "rasismus" a nějaký ten článek o vraždách studentů jiné barvy pleti či jiných excesívních jednáních se najde. Já nemohu než přidat dvě zkušenosti svého ruského kolejního kolegy arménského původu X (nechci jmenovat), jenž si jako jeden z mála vyzkoušel, co to znamená být osobou bez státní příslušnosti. Bydlí v jednom pokoji s člověkem, z něhož se vyklubal neonacista. Ten se tím nechlubí, jelikož je to důvodem pro vyloučení z univerzity. Na tomto místě je zarážející, že i mezi studenty vysokých škol se vůbec neonacisté najdou, ale to zde prý není ojedinělé. Ostatně nepochybuji o tom, že to není ojedinělé i u nás. Konflikt mezi X a jeho spolubydlícím, tedy objektem neonacisty a neonacistou samotným, načal ve chvíli, kdy prvně jmenovaný vyvěsil na zeď plakát zobrazující rentgenový snímek černocha, což není dost dobře z takového snímku zřejmé, s nápisem "všichni jsme stejní". Spolubydlící vznesl námitky proti tomuto plakátu, že X se ho měl dříve zeptat že on si také nevyvěšuje plakáty s hákovým křížem v pokoji. Den nato se milý spolubydlící posilnil alkoholem a společně se svými kamarády na plakát fixem namaloval svastiku. Ten den byl X řekněme trochu rozladěn. Druhý den svému "kamarádovi" vysvětlil, že si na něj bude stěžovat na jemu příslušném děkanátu a že nebude první ani poslední, kdo by mohl být za takové jednání vyloučen, nehledě na to, že i policejní vyšetřování samo o sobě nemusí být příjemné. Ponechme stranou, co by se stalo, kdyby si X opravdu stěžoval, nicméně po jeho patnáctiminutovém monologu se chrabrý neonacista několikrát omluvil s tím, že se to už nebude opakovat. Druhá zkušenost se netýká přímo X, ale jeho bývalého spolužáka. Tento chlapec se věnoval činnosti směřující proti šíření extrémního nacionalismu a byl rovněž členem pro tento účel vzniknuvšího sdružení. Byl tudíž mezi svými odpůrci docela dobře znám. 13. listopadu 2005 se tak vracel se svými čtyřmi kamarády z akce na pomoc bezdomovcům. Kousek od ploščadi Vosstanija (v centru Petěrburgu) se tři jeho kolegové vydali do knihkupectví Bukvojed a on zůstal čekat před vchodem, když se objevila početná skupina hrdinných holohlavců a onomu spolužáku X způsobila bodná zranění neslučitelná se životem. Pokud jste teď zaraženi, vězte, že já jsem také byl. O tomto případu starém asi dva roky informovala i západní média. Jmenoval se Timur Kačarav.
Dalším zajímavým zjištěním je poměrně rozšířená intolerance k homosexuálům. Nemá smyslu to dále komentovat. Jen snad za připomenutí stojí fakt, že moskevská radnice opět zakázala pochod homosexuálů. Tato otázka je vůbec ožehavá, přístup různých občanských společností odlišný. My jsme naštěstí zemí s vysokou mírou tolerance v tomto ohledu. Na druhou stranu bychom asi snadno našli i v rámci členských států Evropské unie některé země, v nichž je vztah k homosexualitě taktéž určitým tabu.
Nepříliš odůvodněná pravidla, s tím související bujná byrokracie, prokazování totožnosti osobním dokladem na každém rohu a častá zmatečnost či složitá dostupnost informací je rovněž jevem, se kterým se běžně setkávám. Jedním takovým pravidlem, které ne tak úplně chápu, je zákaz vycházek (a vcházek) z kolejí mezi jednou a šestou hodinou ranní. V případě, že má někdo touhu zůstat venku (v restauraci, u známých mimo kolej) déle, má buď smůlu, anebo se musí dohodnout s místní "službou ochrany", jež je ztělesněna taktéž vysokoškolskými studenty. Nastává tak často paradoxní situace (vzhledem k obyčejně nižšímu věku ruských studentů než zahraničních, jelikož středoškolské vzdělání se ukončuje o dva roky dříve než je tomu běžné u nás), kdy o dva, tři roky starší student žádá mladšího o možnost vrátit se třeba ve dvě v noci. Nutno dodat, že našim žádostem často není vyhověno, a tak nastává další komická situace, kdy se snažíme ve dvě dostat zpátky na koleje, které jsou zamčené. Tady by si člověk řekl - jistě jsme hloupí, když se o to snažíme a přitom víme, že pravidla jsou taková. Na druhou stranu však vidíme skrz zavřené leč prosklené dveře ochranika, jak sedí za pultem a kouká na nás a odmítá dveře odemknout, protože se mu prostě nechce. Nicméně mu nakonec stejně nezbude než se slitovat pustit nás dovnitř se slovy, že to je naposledy a ostrými poznámkami v ruštině. Byrokracie (a nemám ji na mysli ve smyslu "třídy úřednické") je i u nás obvyklou, ačkoli zřejmě ne v takovém rozsahu. Na mnoho věcí je potřeba různých písemných povolení, souhlasů a jiných papírů. Když chce pár (u nás konkrétně oba ve věku přes dvacet let) sdílet na koleji společný (dvojlůžkový) pokoj, je třeba souhlasu děkanátu univerzity. Když se chcete jako cizinec volně pohybovat po území Ruské federace, je zapotřebí pasu, vícevstupního víza (na odděleném papíře), potvrzení, že jste studentem té a té školy, migrační karta a nakonec potvrzení o registraci. O zmatečnosti informací jsem mluvil v minulém příspěvku v například souvislosti s hromadnou dopravou a maršrutkami.
Co se týká politického prostředí, o tom si každý může udělat obrázek sám. Myslím, že je to dobrý příklad pro aplikaci termínů ústava de facto a ústava de iure na příklad politického nástupnictví či přístupu k základním lidským právům a svobodám. Ostatně dnešek je dnem, kdy se po osmi letech odklízí dosavadní prezident do "ústraní" zřejmě na post premiéra. Stihl si však před svým odchodem převést některé pravomoci na svou novou budoucí funkci - jde například o dosazování gubernátorů. Nedávno byly shora zavřeny noviny, vzhledem k tomu, že zveřejnily informaci o Putinově svatbě, a dočasně (z důvodů požární bezpečnosti) byla před volbami uzavřena jedna vysoká škola, která školila volební pozorovatele.
Ale dost bylo negativní kritiky. Je tu plno jiných dobrých věcí, a to se týká hlavně Rusů jako takových. Je to především otevřenost, srdce na dlani, jak se tomu říká. Souvisí to zřejmě se zde rozšířeným kolektivismem. Když něco potřebuješ, prakticky neexistuje, že by kamarád, známý pomoci odmítl. S otevřeností souvisí i pohostinnost. To lze sice obtížněji pozorovat ve velkoměstě jako je Petrohrad, ale za jeho hranicemi to platí. Když vás někdo někam pozve, můžete si být jisti že se po náporu jídla a pití ani nehnete. A to neplatí jen pro pozvání od známých. U Bajkalu jsem od Rusů slyšel námitku v momentě, kdy jsme chtěli také přispět do "fondu" jídla a pití: "Jste u nás, jste hosti, tak toho nechte." Dále je to vlastenectví, národní hrdost. Svátky se zde berou mnohem vážněji než u nás (viz např. fotografie z Paschy ve Vyborgu). Lidé si připomínají, co slaví a proč to slaví. U nás, přijde mi, je více rozšířen přístup typu "paráda, máme volno, to je hlavní". V Petrohradě lze také pozorovat větší množství veřejných záchodků než například v Praze. Vypadá to, že to je směšné pozitivum, ale jako turista to oceníte. Pokud jde o Petrohrad, úroveň kulturních akcí je velmi vysoká. Je to samozřejmě nejen světoznámé Mariinské divadlo, ale i představení menší, komornější. Tak například včera jsem byl na večeru houslových děl. Dvě studentky hudební školy (housle a piano) předvedly vynikající výkony, a to za vstupné pouhých 50 rublů. Pokud jde o zábavu, Rusové neváhají utratit slušné peníze, "když už je to jednou za čas," jak řekla moje buddy Kaťja.
Finovi Villemu se třeba líbí jistá uvolněnost. Vše jde tak nějak dopředu, lidé se až tak nestresují. S tím podle něho souvisí i absence pravidel, řádu pro každou situaci, totiž ne všechno je nalinkované a to otevírá prostor pro větší svobodu.
Pro mě jako Čecha je příjemná do určité míry podobnost s naší kulturou. Jde tedy zřejmě o věci, které těžko mohu pojmenovat, protože mi připadají zcela běžné. Tak tomu je i ve věcech popisovaných v předchozím odstavci.
Zdá se, že obecně platí, že člověk si vždy dříve vybaví to, co se mu nelíbí než líbí. Co se mu líbí, jednoduše časem přijme jako fakt a dále to nevnímá. Co se mu nelíbí, to v hlavě drží déle. Možná by bylo zajímavé poslechnout si názory ruského studenta v Čechách o tom, co ruského mu u nás chybí. A třeba bychom byli překvapeni. Příští semestr k nám koneckonců jeden z místních studentů přijíždí, tak se třeba něco dozvíme.
