Děti, pingpong a Velikonoce

Tak se nám tu zbláznilo počasí. Zdá se však, že to není v Evropě nikterak ojedinělé. Ještě předevčírem to vypadalo, že jaro už je na cestě, ale opak je pravdou. Včera navečer začalo hustě sněžit a dnes? Dnes byla celý den vánice, kterou jsem v životě mockrát nezažil. A tak jsme se rozhodli, že se vydáme na skoro dvouhodinovou procházku a necháme se nést větrem. Nedomysleli jsme však, že vítr duje na druhou stranu, než potřebujeme, a tak, místo aby nás nesl vpřed, vmetal nám bodavé vločky přímo do obličeje (zdržuji se výstižnějšího výrazu "do ksichtu"). Na hlavě se mi během pár vteřin vytvořila sněhová krusta. Totéž postihlo (též na hlavě) mé obočí. Vypadal jsem jako Mrazík za mlada.

Dnes jsem si napsal svůj první test v ruském jazyce. Báječný zážitek. Netuším, jak dopadne, ale kdo to taky po testu tuší. A ve čtvrtek si dám hned další, abych nezakrněl...

Včera se k nám na kolej nastěhovala skupinka nových (a snad i dočasných) spolubydlících. Jsou to děti mezi 8 až 12 lety (vy vtipnější, víte o koho se jedná, se zdržte komentářů:). Poštěstilo se mi také zaslechnout jejich první slova, když si prohlédli pokoje. "To není kolej, to je ráj," pronesl jeden z mých nových sousedů, spatřiv vlastní televizi ve svém dvoulůžkovém pokoji. Zajímavým jevem, který lze pozorovat napříč celým mladým osazenstvem, je neschopnost chodit a mluvit. Každý do jednoho preferuje běh či sprint a hlasité halekání. V tom všem shonu kdekdo zapomene, ve kterém pokoji bydlí, a tak už se mi stalo, že se náhle otevřely dveře, a málem jsem měl nového spolubydlícího. Zajímavou dětskou sportovní událostí je také běhání po schodech nahoru a dolů v pantoflích a jízda výtahem (taktéž v pantoflích).

Ostatně, jak jsem postřehl, Rusové jsou vůbec vázáni na schodiště. Jednou, když jsem navštívil schodiště, spatřil jsem také zajímavou schodištní hru. Na kažém druhém schodu do dalšího patra byly ve dvou řadách umístěny panákové sklenice plné vodky. Dva soutěžící měli za úkol co nejrychleji dosáhnout dalšího patra, kde prvního z nich čekala panáková prémie. Posléze jsem se dozvěděl, že to bylo pro jednoho z nich už druhé a pro druhého třetí kolo. To mi řekli jejich přátelé, jelikož soutěžící nebyli schopni promluvit.

V sobotu se také ve vedlejším pokoji konala velkolepá velikonoční oslava. Sobota zřejmě není obecně ideálním dnem pro tento svátek, ale v pondělí zde není volno. Připravily se čtyři druhy pomazánek, z toho tři vajíčkové a jedna rybí, z čehož dvě jsem dělal já, abych se také pochlubil. Celý dýchánek proběhl v klidu, jak brzy uvidíte na fotografiích. Rozbitou postel neznámo kým jsme opravili a jednoho horkokrevnějšího, vodkou posíleného kolegu přesvědčili, aby tím hasicím přístrojem to okno, které mu překáželo, nerzobíjel.

Kromě toho jsem dnes také potkal učitele (vychovatele) oněch roztomilých dítek, našich neustále závodících sousedů. Povídali jsme si o hokeji, hráli pingpong. Většinou mě nepouštěl ke slovu, ale bylo to zajímavé, když mu bylo rozumět. Děti mu daly asi dost zabrat, a tak to vyřešil po chlapsku. Sotva trefoval míček, jak dobře to vyřešil. Bavili jsme se také o bratrství Slovanů a o hokeji, o výslovnosti jména Damínik Gašek a (překvapivě) o hokeji, o Jekatěrinburgu a o hokeji a nakonec o Jelcinovi a Jekatěrinburgu. To už ale přišla jeho manželka, zřejmě také vychovatelka, a jeho syn. Cítil jsem se až provinile, že "odvádím otce od rodiny", když jsem poslouchal, jak mu manželka vyčítala, kde se poflakuje. Ale co... Chci být právníkem, tak bych měl být otrlý...:)