Město andělů

Opět jsem se ocitl v Bangkoku. Stejně jako před třemi lety je tu dusno, zato vůně spálené nafty a benzinu smíšená s průvanem z kanálů, ale i čichové buňky příjemně dráždící směsice všemožných pokrmů připravovaných na ulici je všudypřítomná.

Do města jsem se dostal v 27. července pozdě v noci. V letadle z Abu Zabí (které nás po sedmé hodině ranní přivítalo 42°C) jsem se seznámil s jednou Češkou, jež měla překvapivě do Bangkoku také namířeno. A tak jsem se nenudil.

Ubytoval jsem se v hostelu kousek od Khaosan Rd. Ubytování je tu velmi levné - zhruba 100 Kč za noc. Khaosan Road se vyznačuje vysokou koncentrací bílých návštěvníků thajského hlavního města. Až zde jsem byl svědkem toho, jak Thajky "letí" na "charismatické" Evropany, Australany nebo Američany. Zejména když jim je přes čtyřicet a umí dobře chlastat. Zdá se mi, jako by právě v této ulici si všichni bílí mysleli, že musí těm tupým Thajcům předvést, jaký je to póvl. Kupříkladu jeden příjemně vožralý Angličan ječel na jednoho prodejce a jinému prodejci, který jeho výlevu aspoň zřejmě mohl rozumět, že ho učí (zřejmě jak jednat s Evropanem). No nic, abych si jenom nestěžoval.

Chrámům, ležícím Buddhům, stojícím Buddhům ani sedícím Buddhům moc zatím nedávám. To vše jsem viděl již před třemi lety, a tak jsem se raději vypravil dvakrát na celodenní výlet mimo Bangkok - do bývalého hlavního města Ayutthaya, kde jsou k vidění davy turistů jezdících na slonech, ale i zbytky mnoha chrámů, z nichž jeden se svým stylem podobá těm, které jsou vystavěny v Angkoru v Kambodži. Pro ty, kteří se nechytají - vzpomeňte na velkolepý snímek Tomb Raider. Zhruba tak nějak to vypadá. Ti, kteří stále nevědí, mají smůlu. Ayutthaya je zhruba dvě hodiny třetitřídním vlakem od Bangkoku. Zato cena za tuto osmdesátikilometrovou štreku činí asi deset korun. Druhý výlet jsme podnikli (to JSME není překlep; jel jsem, stejně jako do Ayutthayi s chorvatským spolubydlícím z hostelu; do Ayutthayi vlastně i s Češkou z letadla) do Kanchanburi, které je známé zejména díky mostu, který během druhé světové války vystavěli angličtí vojáci pod laskavým dohledem japonských věznitelů. Vede přes řeku Kwai. Po mostě, který rovněž jiní angličtí vojáci vyhodili do luftu, jezdí pěkně pomalovaná mašinka, jejiž dvojnice můžete spatřit ve fučíkárně, neboli v zábavním parku na výstavišti. Této atrakci jsem se vyhnul, ale most jsme přešli pěšky a podívali se i po okolí. Již dvě stě metrů od mostu již západních turistů mnoho nenajdete. Zato najdete fajn Thajce v pickupu, který vás zaveze s úsměvem zpátky do města a ukáže, kterým směrem je autobusové nádraží.

V pátek (3. srpna) plánuji vyrazit do Kambodži. Do té doby si musím nechat ušít oblek (snad zítra), koupit letenku z Vietnamu do Bangkoku (také snad zítra) a především se opět sejít s Marcem, Thajcem, ale i Australanem a Francouzem, který tu touhle dobou je a kterého jsem dnes poprvé po osmnácti měsících od našeho rozloučení na Rackarbergsgatan v Uppsale opět spatřil v o něco rušnějším Bangkoku. Můj nový chorvatský kámoš Teo se již (zřejmě) vypravil na sever Thajska do Chiang Mai. Češka Mirka vyjela do Malajsie, a tak jsem tady zůstal tak trochu sám. Snad to nebude trvat dlouho.

Jsem dnes dost unaven, a tak se omlouvám, ale číst to o sobě nebudu. Snad to dává trochu smysl...