Liverpool, škola, kino a kolej

Ozývám se opět po delší odmlce. Omlouvám se těm, kteří netrpělivě čekají. Na druhou stranu právě tito budou mít ještě větší požitek z každého písmenka.

Musím se přiznat, že si nejsem tak úplně jistý, o čem mám psát. Je to tady už docela monotónní, podobně jako v Praze, když si zvyknete na běžný rytmus pracovního i nepracovního týdne. Na druhou stranu se tady nedávno roztrhl pytel s návštěvami. Přijeli rodiče mé sousedky Karin a včera jsme se byli seznámit v restauraci Liverpool. Na ruské poměry jsou tam ceny normální, zato porce obrovské i na české poměry. Normální ceny - to znamená hlavní chod mezi 250 a 500 rubly. Kromě toho, že jsme si večer pěkně užili (bylo nás tam šest), užil si před tím hlavně pan Huber, Karinin otec, cestu metrem. Do restaurace vyrazili totiž okolo sedmé hodiny večerní, kdy je "špička". Špička v pražském metru se jen stěží dá přirovnat ke špičce v Petrohradu. Okolo uličních vstupů do prostor metra se zformuje hrozen lidí, který pomaloučku "protéká" jedněmi dveřmi, jelikož další čtvery jsou zavřené. Následuje cesta eskalátory do podzemí. Délka ekalátorů je značná - řekl bych, že jsou zde běžně tak dvakrát až třikrát delší než eskalátory na náměstí Míru v Praze.

Podobně jako v Číně se ani zde při vstupu do vlaku nedodržuje u nás poměrně vžité pravidlo "první vystupují". Dav se tlačí dovnitř i ven, všichni do sebe strkají, a tak se panu Huberovi poštěstilo zapadnout až po stehno do mezery mezi vlakem a nástupištěm. Dav se valil a jeho žena ho chránila vlastním tělem. Dalo jí mnoho práce svého manžela vyprostit. Panu Huberovi se pod kolenem vytvořila taková pěkná boule, která do večera zmodrala. Naštěstí však mohl a může chodit. Dost možná tomu pomohlo pár vodek a piv v Liverpoolu.

Asi jsem ještě mnoho nenapsal o škole, respektive o zdejším způsobu výuky. Asi bych měl začít od toho nejdůležitějšího - od kantýny nebo menzy. O té jsem se už zmínil v článku Introduction Week. My si vůbec můžeme pískat, pokud jde o stravování ve škole. Oběd v menze v Praze stojí třicet až čtyřicet korun včetně polévky. Zde totéž vyjde třikrát dráž. Za vše se platí odděleně. Takže například plátek masa s bramborovou kaší a polévkou vyjde na (90+40+35) 165 RUR. Teď nedávno mě trochu vytočilo, když jsem za osmdesát rublů dostal pilav (něco jako české rizoto) na malý talířek. Bylo toho tolik, že by se ani Twiggy nenajedla. Ale co už... Měl jsem se ozvat.

Jinak výuka je zde organizována ve dvou budovách - jednak pro bakalářské studium a jednak pro magisterské. Já, přestože jsem magistr, mám většinou bakalářské kurzy. V ruštině si můžeme totiž zapisovat jen ty bakalářské. Způsob výuky je dost obdobný způsobu výuky u nás - přednášky, cvičení/semináře. Nicméně tato škola je technicky velmi dobře vybavena. V každé místnosti jsou promítačky a všichni vyučující jsou zde zvyklí na powerpointovské prezentace, které nám následně dávají k dispozici. Obecně lze říci, že místní škola je lépe vybavená než Univerzita Karlova (já mohu mluvit jen za Právnickou fakultu) a o něco málo lépe vybavená než VŠE. Ale tak tomu určitě není všude. Zběžně jsem nedávno prošel nějakou technickou fakultou, kde prostředí je dost depresivní, zatuchlý vzduch, padající omítka. Záleží asi na tom, jak která fakulta dokáže získat peníze. Naše GSOM skoro vše dostala darem od vlády nebo velkých korporací.

Obecně však platí, že kvalita výuky závisí na přednášejícím. A jinak tomu není ani tady. Sebelepší prezentace nenahradí schopnost učitele upoutat. U některých vyučujících je až obdivuhodné, jak dlouho dokáží mluvit o ničem. U jiných, zde nemohu nejmenovat dvaasedmdesátiletého prof. Raskova, se člověk diví, jak jsou na svůj věk vitální, kosmopolitní a otevření novým názorům. Konkrétně Nikolaj Vasiljevič Raskov, který vyučuje "Aktuální problémy ruského hospodářství", má obrovský záběr a svérázné metody upoutávání pozornosti. On vlastně až tak pozornost upoutávat nepotřebuje, protože mluví vždy zajímavě, věcně a vše, co vyloží, podbarví příběhy ze života. Když někoho vidí, že při hodině píše esemesky, prostě k němu přijde, položí mu ruku na rameno, mlčí a čeká, až student přestane, případně ho požádá, ať odejde. Ale k tomu nedochází - totiž k tomu, aby student odešel. Má ohromnou přirozenou autoritu.

Už jsem se možná dříve zmiňoval o tom, že místní studenti končí středoškolské vzdělání dříve než my. V budově bakalářského studia se to proto jen hemží studenty, kteří by u nás byli ještě studenty gymnázií či jiných středních škol. Věk se však až tak nezapře. V učebnách to proto vypadá jako na střední. Jednou mě při přednášce Světové ekonomiky zarazilo, když nefungoval mikrofon, že pro hluk produkovaný posluchači nebylo slyšet nic, a to ani když jsem si kvůli tomu přesedl do druhé řady. Udivuje mě, že vyučující neodešel. Netvrdím, že u nás je vždy při přenáškách naprostý klid, ale v tomto ohledu je vidět těch pár let navíc.

Teď se ke mně mimochodem dostala zpráva od kolegů, kteří studují na jiné fakultě též v Petrohradu o tom, že konečně dostali vícevstupní víza. Zarazilo mě však, že jim škola nechce dát zpět jejich pasy. To učiní jen když písemně zažádají a informují příslušné oddělení o tom, kam mají namířeno... Zajímavý přístup, že vydání jejich vlastního pasu podléhá schválení žádosti. Doufám, že nic podobného nezkusí na nás naše fakulta. Nevím jak tady, ale v ČR je takové jednání zakázané (vzetí dokumentu prokazujícího totožnost do zástavy).

Nedávno jsem byl též navštívit kino - francouzský film (Скафандр и бабочка/Skafandr a motýl) s ruskými titulky. Zajímavá zkušenost. Měl jsem co dělat, bych stíhal číst. Ale zvládl jsem to... Seděli jsme v překrásném sále se zdobenými stropy v pohodlných sklápěcích křeslech s výhledem na obrovské plátno. Měl bych také navštívit promítání nějakého ruského filmu, když už jsem tady. Film byl pěkný - o člověku, který ochrnul a mohl hýbat jen očima. Nakonec "napsal" knihu, podle které byl natočen tento film. Proč je "napsal" v uvozovkách? Psaní knihy probíhalo vyčerpávajícím způsobem, kdy mu byla předříkávána abeceda a on mrkal, když bylo vysloveno patřičné písmeno.

Na závěr si dovolím jednu kolejní příhodu. Hledači drbů budou asi zklamáni, ale předesílám, že nastalá událost mne rozhodně chladným nenechala. Seděl jsem s Annou a Karin na schodech a bavili jsme se (anglicky) o všem možném. Pak jsem zapískal melodii z filmu Amélie z Monmartru a pak jsme si ještě chvíli povídali, když přišla dívka oblečená v šatech s květinovým vzorem. Kroutíc nebo spíš trhajíc hlavou, začala nám (slušně řečeno) zvýšeným hlasem rusky vysvětlovat, že toho máme nechat že už by to stačilo a že jestli budeme takhle pokračovat, že půjde pro ostrahu a že napíše stížnost. Pokud teď nevíte, na co si chtělo to děvče stěžovat, jste na tom stejně jako my v daném okamžiku. Přerušil jsem tedy její monolog a rusky, nikoliv klidně, se jí zeptal, proč na nás křičí. Poněkud ji zarazilo, že jsem odpověděl rusky, protože to zřejmě od nás neočekávala. Alespoň to mi následně řekly Anna a Karin, že se jí změnil výraz v tváři, když jsem promluvil. Já to ani nezaregistroval. Nicméně holka pokračovala, že my cizinci si myslíme, že si můžeme dovolit, co chceme, že je můžeme urážet, pískat na ně, užívat (sprosté) slovo "pizděc" (které jsme stoprocentně v naší anglické konverzaci nepoužili). Já na to řekl, ať si tu stížnost jde klidně napsat, že já taky napíšu stížnost, když chce, ale že pořád nevím, nerozumím, o čem mluví. Ona odvětila, že ví, že my, cizinci, rozumíme rusky dobře že ona také dobře rozumí anglicky že studovala v Holandsku a ví, jací jsme, že nad nimi (Rusy) ohrnujeme nos a že zná svoje práva. Po tomto jsem se jí zeptal, zdalipak už skončila, ale předtím jsem udělal velkou chybu v ruštině - řekl jsem "mhm" namísto "hm", jak je to dle jejího názoru rusky správně. A hned pokračovala, že tohle se možná říká v němčině (cituji: "po-germanski"), ale ne rusky. Já jsem její "po-germanski" zopakoval. Pro ty, kteří nehovoří rusky jen podotknu, že "po-germanski" není správně, tj. ona tehdy udělala chybu. Správně je "po-německi". Poté přestala jakkoli opravovat můj projev a stejným tónem hlasu se mě ptala, odkud jsme a kdy jsme přijeli. Já jen odvětil, že se s ní po takovém úvodu bavit nebudu. Na to přišla její kamarádka, odvlekla jí a omluvila se za ní. Až mi bylo druhý den líto, když jsem tuto příhodu vyprávěl naší ruské buddy, kterou jsme pozvali na bramboráky. Omlouvala se i ona a bála se, že si uděláme generalizující názor. Ale to jsme si neudělali. Tak si ho nedělejte ani Vy...

Na úplný závěr a pro zpestření přidávám plakát se soudruhem Leninem, jenž zemi zbavuje havěti.