Před asi dvěma měsíci za mnou přišel můj maďarský spolužák Levente a zeptal se mě, zdalipak bych nechtěl jet na International Week (dále jen "IW") na Ukrajinu do Lvova. Já netušil přesně, ačkoliv jsem si to nechal vysvětlit, o co jde, a tak jsem se přihlásil. Zajímavá pro mě byla cena - spočívala pouze v dopravě tam a zpět. Ubytování a stravování mělo být (a bylo) zajištěno v domovech našich hostitelů, jimiž byli studenti vysoké školy a případně jejich rodiče. Platili jsme (přes odpor některých) dalších 30 EUR za další náklady - vstupy do muzeí, klubů, divadla a obědy a večeře v předem zajištěných restauracích. Proč ten "odpor". V rámci IW hosté nemají platit vůbec nic. Alespoň tak jsem byl poučen ostatními, již zkušenějšími účastníky. Mně připadalo 30 EUR odpovídající službám nám poskytnutým, a tak jsem proti platbě nikterak neprotestoval, zvláště když jsem si uvědomil, že by náklady nesli sami ukrajinští studenti, kteří přece jen mají do kapsy hlouběji než my, či dokonce holandští nebo švédští studenti, kteří jako hostitelé ve svých domovských zejích náklady skutečně nesli sami. Ohledně zmíněných třiceti eur bylo diskusí až dost, avšak já jsem se jich neúčastnil, ježto mi tak akorát zvedaly adrenalin.
Celá expedice začala 12. dubna ve 12,42 na Vitěbském nádraží v Petrohradě, odkud odjížděl náš vlak. Cesta měla trvat něco přes dvacet sedm hodin. Vlak se nezpozdil ani o minutu. Zúčastnili jsme se my čtyři výměnní studenti z Petrohradu - Marine (Fr.), Sanne (NL), Levente (HU) a já (CZ - jen pro pořádek). Ukázalo se, že jsme jedinými neruskými, neběloruskými či neukrajinskými pasažéry v celém vlaku a hned ze čtyř nepříliš spřátelených zemí s Běloruskem, čímž jsme zamotali hlavu nejen průvodčím, kteří museli hlásit cizince na celnici. Projížděli jsme pouze přes jeden hraniční přechod, neboť mezi Běloruskem a Ruskem žádný železniční není. Mezi těmito státy se vytváří pomalu ale jistě zóna volného obchodu. Jedinou vadou na kráse volného pohybu zboží (tak, jak to funguje v zemích Evropské unie) je ropa, kterou Rusové nechtějí Bělorusům poskytovat za stejné ceny jako pro své. Ale to odbíhám.
Přestože jsme lístky kupovali ve skoro dvacetidenním předstihu, zbývalo již jen posledních cca 20 míst v kupé (ta jsou vždy po čtyřech; luxusní jsou po dvou) a to jen na vrchních lůžkách. Spodní jsou vždy vyprodána jako první, zejména starší lidé nechtějí či nemohou šplhat na ta horní. Byli jsme tedy nuceni rozdělit se do dvou kupé. Já byl s Marine a Levente se Sanne. Naše kupé s námi sdíleli dva pánové. Jedním byl Rus, který se jel léčit do lázní blízko Lvova, nositel dvou akademických titulů, který velmi zajímavě vyprávěl o těžbě ropy za Uralem, o své dceři na medicíně a který nás nabádal, abychom jistojistě studovali a "nezatahovali" přednášky, jak je naším dobrým studentským zvykem. Hodně se také vyptával Marine na Francii, Sanne na Holandsko a Leventeho na Maďarsko. Byl jsem osobně dost překvapen Marine, která po pár měsících tady byla schopná docela slušně sama komunikovat, ačkoli se předtím rusky neučila. Druhým byl ukrajinský stavební dělník. Moc nemluvil. Když náhle zavřel dveře do kupé (když Marine spala a ruský pán odešel do vedlejšího kupé za kamarády) a vytáhl vodku a zeptal se mě, jestli si dám. Já zpočátku váhal, ale nakonec jsem souhlasil. Čekal jsem jednoho panáka a dost, ale to jsem se zmýlil. Během čtyřiceti minut jsme vypili celou (půllitrovou) láhev vodky. Naštěstí mi věnoval kuřecí stehno, kterým jsem zakusoval. A to se nám pak pěkně rozpovídal - své rodině a o složitých vztazích v rodině, pokud se práce kombinuje s osobními vztahy apod. Ale mluvil trochu v hádankách, protože s ním ta vodka z mně záhadného důvodu zamávala více než se mnou.
Já a Marine jsme byli ve dvanáctém vagónu a Levente se Sanne byli hned ve vedlejším, třináctém. Navštěvovali jsme se tedy docela často. Ukázalo se, že i souputníci Leventeho a Sanne byli velmi zajímaví. Byli to dva Ukrajinci, přátelé, kteří se velmi otevřeli a rozvyprávěli, když zjistili, že aspoň někdo rozumí rusky. Bavil jsem se s nimi asi pět hodin. Poslouchal jsem jejich poměrně velmi liberální názory na světovou politiku (žádný protiamerikanismus, žádné soupeření se "západní" Evropou; v Rusku od málokoho něco podobného uslyšíte), o zhoršení (nebo spíše "zotrlení") morálky mladých, o vstupu Ukrajiny do NATO, o svobodě slova (a svobodě vůbec) na Ukrajině, o dosud přetrvávající sovětské mentalitě atd. A zde se na chvíli zastavím.
Pokud jde o ztvrzení poměrů, vztahů uvnitř mladé generace, není to názor, který slyším poprvé. Jak jsem psal v minulém článku - málokdo si jde pro ránu daleko. Před měsícem jsem si povídal s pár osmnáctiletými chlapci (studenty VŠ) o poměrech v jejich rodném městě Surgut (Chanty-Manskijský autonomní okruh; cca 1500 km na východ od Moskvy) a obecně o poměrech ve městech jiných než je Moskva či Petrohrad, protože tato dvě jsou považována za "ostrovy" s vyšší úrovní vzdělanosti, vyššími příjmy atd... Mluvili o nepsaných pravidlech. Pokud někoho urazíš slovně či jinak, máš dvě možnosti vyplatit se penězi, anebo zdravím. Když peníze nemáš, máš jen jednu možnost. Zdůrazňovali také výhodu místních, jimž vždy přispěchá někdo na pomoc, když už si náhodou někdo troufá bránit se tělesné insultatci. Toto tvrzení potvrzuje i moje zkušenost z vyprávění u Bajkalu (šlo o města Angarsk a Irkutsk), kde ve dvou nevelkých skupinách, které jsme potkali, byl vždy jeden s kovovou destičkou v hlavě, několik s řeznými ranami a jeden dokonce s průstřelem břicha. Jak se prostě říká - jiný kraj, jiný mrav.
Pokud jde o svobodu slova na Ukrajině, potvrdili mi všichni shodně, že to se opravdu zlepšilo. Tím všichni myslím i studenty ve Lvově. To mohu doložit osobní zkušeností z demonstrace proti herním automatům a též Juščenkovi, jenž dle demonstrantů zapříčinil nával hazardu na Ukrajinu (viz několik fotografií v galerii). Policisté byli přítomni, ale pokojnému průběhu demonstrace nebránili.
Sovětská mentalita, to je kapitola sama pro sebe. Moc se mi líbilo jedno jejich rčení: "Každá důmyslnost narazí na nepředvídatelnou ruskou hloupost." S trochou nadsázky pak uvedli příklad Napoleona, který chtěl dobýt Moskvu, ale místo toho našel jen spáleniště prázdného města, takže ji vlastně dobyl...
Smutné na tom všem bylo, že jeden z nich je vystudovaný vysokoškolák se specializací v leteckých motorech, avšak pracuje jako řadový dělník na stavbě. Ale to také není poprvé, kdy se s něčím podobným setkávám. Stačí se jen poptat mezi ukrajinskými dělníky u nás.
Bylo už pozdě večer. Šli jsme spát. K ránu nás probudí průvodčí s tím, že máme ještě chvilku času, abychom si došli na toalety, než přijedeme do sanitární zóny a následně v pořadí k běloruské a ukrajinské hraniční kontrole. Běloruští celníci na hlavě nosili překrásnou, ohromnou, placatou čepici. Měli radost, že mohou ukázat, že mají aspoň trochu moci nad pasažéry. Jejich autoritě poněkud uškodilo, když tázavě hleděli na mé vícevstupní ruské vízum a jeden si (rusky) postěžoval druhému: "Viděls tohle někdy? Co s tím máme dělat?" Vícevstupní vízum se v Rusku vydává na zvláštním papíře, tj. nevlepuje se do pasu jak to bývá obvyklé u jednovstupních víz či u víz v jiných zemích. Vzhledem k tomu, že není hraničního přechodu mezi Běloruskem a Ruskem, jak jsem již říkal, běloruští celníci plní povinnosti celníků ruských. Nakonec s vízem neudělali nic, přestože měli odtrhnout jednu část a zbylou část orazítkovat. Běloruskému vízu nevěnovali tak velkou pozornost. Na to se podívali a řekli, že musíme při cestě zpět opustit území Běloruska do 20. dubna. Pokud ne, že prý budeme mít problémy. Ukrajinská hraniční kontrola jen potvrdila pravidlo, že vše je o lidech. Jeden celník, který kontroloval Leventeho a Sanne měl nový palm (počítač do ruky). Mně zavolali, abych panu celníkovi pomohl s transkripcí jejich jmen, která mimochodem byla k dispozici v azbuce v jejich vízech, do onoho počítače. Po deseti minutách, když dokončil zapisování nebo lépe vpichování plastikovou tužkou údajů do dotykové obrazovky, zeptal se na důvod naší návštěvy, kam jedeme, proč tam jedeme. Poté se pro jistotu zeptal ještě jednou. Nakonec vtiskl razítko do pasu (na Ukrajinu víza nepotřebujeme) a šel pryč. Já jsem ještě zkontrolován nebyl. Přišel jsem zpět do svého kupé, odkud akorát odcházel náš celník. Ten žádný palm neměl. Řekl jsem mu, aby mě prověřil. On otevřel můj pas, podíval se na mne, orazítkoval pas, usmál se a šel pryč. Trvalo to celé asi třicet sekund.
Do Lvova jsme přijeli v neděli přibližně v 15,29 (bez zpoždění). Na nádraží nás již čekali někteří naši hostitelé a organizátoři IW. Vřele nás přivítali a hned z nádraží nás vypravili do jakéhosi kostela kdesi na předměstí, kde se konala jedna z částí programu IW - mezinárodní večeře. Přijeli jsme o den později, takže jsme se museli zapojit do programu za pochodu. Mezinárodní večeře spočívala v tom, že každý (resp. každá skupina příslušníků určité země) měl uvařit něco, co se tradičně v jeho zemi jí. Já zvolil bramboráky. Měl jsem asi čtyřicet minut, abych je ze tří kilogramů brambor (a jedné paličky česneku:) připravil a usmažil. To jsem pochopitelně nestihl. Nicméně měly úspěch. Velmi zajímavá byla jídla odevšad - ze Švédska (kuličky z mletého masa), Turecka (ostrá míchaná vejce s paprikou a jakési minipelmeně), Izraele (opět vejce, která se rozbila do zeleninové, především rajčatové, směsi), Kanady (zeleninový salát, tvaroh, vlašské ořechy a hruška v jednom), Estonska (v zásadě smažená prejtová kolečka), Maďarska (krümpli - brambory v pikantním vývaru z cibule, sypané papriky ad.) a konečně z Ukrajiny (vareniky - taštičky z nudlového těsta s bramborovou náplní). Pak následovala ochutnávka maďarského Tokaje a samozřejmě ukrajinské horilky (Горiлка). Mimochodem lvovské pivo není špatné...
Po této velkolepé večeři jsme byli zavedeni do restaurace Krijivka (Крiïвка) na hlavním náměstí Lvova (Площа Рiнок), která měla připomínat místa úkrytu partyzánů za druhé světové války. Zajímavé je, a na to jsme byli upozorněni našimi průvodci, že většina restaurací preferujících místní osazenstvo nemá venkovní desku. Ty jsou totiž mezi místními všeobecně známé. Krijivka byla také jednou z nich. Bylo třeba projít do dvora starého domu a zaklepat na dveře. Ty se otevřely a až teprve pak jsme byli vpuštěni...
V Krijivce jsme pobyli asi tak hodinu, dvě. Nato jsem byl svou osmnáctiletou hostitelkou Olyou zaveden k ní domů v centru města. Dostal jsem svůj (vlastně její) pokoj a hlavně toužebně očekávanou možnost se po 27 hodinách jízdy vlakem, nákupu surovin, vaření a návštěvě restauračního zařízení osprchovat. Ráno jsem se seznámil se skoro celou její rodinou - dědečkem, tatínkem, bratrem a jeho přítelkyní. Máma byla v práci. S dědou jsem si každé ráno povídal o všem možném. Vždy se pozastavoval nad tím, proč nesladím čaj. "Vy tam u vás nemáte cukr? Tady si klidně můžeš dát, my ho máme hodně." Pak se ukázalo, že asi dvacet pět let pracoval v cukrovarnictví, a to mimojiné i na Kubě. Snídaně byly vždy veliké. První den to byly hrinky (topinky s bílého chleba trochu nasladko), jindy veliká omeleta se zeleninou, pak třeba rýžová kaše. Sotva jsem po snídani chodil a oni měli starost, jestli nehladovím.
Program začal opět na hlavním náměstí na radnici v sále městského zastupitelstva. Tam se vedly prezentace o Euru 2012 (evropském fotbalovém mistrovství), které se v r. 2012 bude konat právě na Ukrajině (mj. i ve Lvově) a v Polsku. Ty jsme skoro všechny prospali a nebyli jsme schopni dát prezentátorům podněty či rady, jak tuto událost organizovat, ježto nikdo z nás s ničím podobným neměl zkušenost. Cosi podobného bylo na programu dne i odpoledne. Trochu škoda pěkného počasí. Ale byli jsme provedeni po městě (a to během týdne hned několikrát). Obědvali jsme v menze a večeřeli restauraci typu Jarmark zvané Puzata chata (Пузата хата; nic jsme neplatili viz první odstavec o 30 eurech).
Zajímavé je (alespoň pro mě), a to jsem prve nevěděl, že ukrajinštině se dá trochu rozumět - tím myslím lépe než ruštině. Ten, kdo umí ať už česky, slovensky nebo polsky a trochu rusky, na Ukrajině se neztratí. S ruštinou se vůbec člověk na Ukrajině neztratí. Skoro každý totiž hovoří plynně rusky. Problém však je, že mnoho národnostních Rusů (zejm. na východě) odmítá ukrajinštinu používat a mnozí prý i předstírají, že ukrajinsky nerozumí, přestože jazyk znají. To samozřejmě nepřináší právě vřelé vztahy. Ale není to tak jednoduché. Je to přece jen reminiscence Sovětského svazu. Ale ukrajinština by se měla zachovat - je to pro sluch hezký jazyk.
Úterý začalo workshopem o Euru 2012. Měli jsme vytvořit jakýsi plán, návrhy ohledně organizace tohoto klání a pak je prezentovat. Něco jsme vymysleli, ale dovedete si představit, jak to asi vypadalo a k čemu to bylo po hodině práce. Navíc, nedá se říci, že by člověk po dvou dnech na Ukrajině byl zrovna znalcem místních poměrů. Odpoledne se však konala "orientační hra" po městě. Rozděleni do několika skupinek, dostali jsme mapu s vyznačenými body, kde nás čekali organizátoři s nějakým více či méně zajímavým úkolem. Úkoly byly různorodé. Jednak to bylo pití piva - měli jsme pěti lidech vypít pět láhví piva do jedné minuty; nebo v jednom z butiků jsme my, chlapci (či muži, chcete-li), měli najít sukni, která by nám byla a vyzkoušet si jí v kabinkách a pak se všem ukázat; balení do toaletního papíru a tak dále... Mě to bavilo. Také naše skupinka vyhrála láhev šampaňského. Večer nás čekala party v jedoucí tramvaji. Každý byl nucen zazpívat nějakou národní... Hlavně to však rozjeli Ukrajinci. Do teď mi v hlavě zní jedna z melodií (Ты ж мене пидманула).
Ve středu celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno. Vypravili jsme se tedy do místní galerie. Oddělení, ve kterém jsme byli, se nevyznačovalo velkolepou rozlohou ani velikоу sbírkou obrazů. Za hodinu a půl jsme byli hotovi a šli jsme na oběd. Odpoledne bylo na programu muzeum zbraní, pak večeře a pak se mělo jít do klubu. Ten byl však zavřený, protože v celé čtvrti vypadla na několik hodin elektřina. Byli jsme tedy nuceni přesunout se jinam.
Ve čtvrtek se na hlavním náměstí hned zrána konala demonstrace proti herním automatům. Demonstranti demonstrativně s úsměvem na rtech a plesajícím srdcem rozflákali kladivem, baseballovou pálkou a sekyrou přímo na náměstí jeden automat. My jsme odpoledne natočili reportáž o IW s polskou televizí, udělali pro ně nějaké divadlo a pak jsme šli hrát fotbal. Tým mezinárodních studentů s tureckými a izraelským útočníkem roznesl sbornou Ukrajiny na kopytech v poměru 6:4. Já jsem dal jeden gól! Byl nejdůležitější, třetí. Po fotbale jsme se prošli prosluněným Lvovem a vrátili se do příbytků našich hostitelů.
Pátek pro mě začal nehezky. Probudil jsem se a měl jsem mírně zvýšenou teplotu. Necítil jsem se nijak úžasně, a tak jsem musel vynechat program posledního dne, zvlášť když zase pršelo. Šlo o návštěvu kláštera za městem a následný piknik. Divadlo - balet Giselle - jsem si ujít nenechal. Celý průběh představení byl velmi zajímavý. Divadlo, nebo přesněji Opera, byla plná lidí, kteří si každou druhou minutu potřebovali zdokumentovat na svůj digitální fotoaparát s bleskem, což bezesporu narušovalo chod či spíše požitek z vystoupení a vedlo ke generování množství nepoužitelných fotografií dvou či tří řad před fotografy. Vtipným okamžikem také bylo, když jeden pán prohrál svůj boj se spánkem a začal hlasitě chrápat. Po představení jsme se, ač neradi, museli rozloučit. Zvolili jsme místo k tomu nejvhodnější - McDonald's.
Večer ve 23,07 vlak odjížděl zpátky do Ruska. Marine, jejíž věci byly přivezeny k mé hostitelce, předtím se mnou a "mou dočasnou rodinou" povečeřela a popovídala si po rusku s tatínkem. Mně už zase začínalo být docela špatně, takže jsem většinu konverzace nevnímal. Už jsem se těšil na své lůžko ve vlaku. Na cestu zpátky jsme zakoupili plackarty. To znamená, že sdílíte svůj životní prostor s celým vagónem - žádná kupé. Je to podobné jako v lokálkách na českých železnicích, až na to, že místo sedadel jsou lůžka. Myslím, že svým kašlíkem jsem nakazil většinu pasažérů a ti na mě jistě budou vzpomínat v dobrém. Hraniční kontrola proběhla, stejně jako posledně, bez problémů, jen jeden pohraničník si zřejmě spletl dobu a zemi a choval se jak gestapák, když "žádal" cestující, aby sdělili, která zavazadla jsou čí. Do Petrohradu jsme dorazili v neděli v půl šesté, což znamenalo, že jsme museli počkat na první metro, které jede až v šest. Doprava v Petrohradě takhle k ránu je vůbec nemožná. Metro nejede, autobusy nejzdí - nic. Jste odkázáni tak akorát na dobrosrdečné taxikáře či "soukromé taxikáře", jak jim říkáme. Je zde mimochodem běžné si ve městě mávnout na auto jedoucí okolo a nechat se někam za úplatu odvézt.
Abych to shrnul. Celkově se mi celá akce moc líbila. Lvov je město se sedmi sty padesáti tisíci obyvateli s pěkným historickým jádrem (jež je zařazeno v seznamu Unesco), chlebem českého typu, který mi v Rusku poněkud chybí, a hlavně se tváří bezpečně, či snad aspoň bezpečněji než Petrohrad. Navíc je svou atmosférou a architekturou podobné městům, na která jsme zvyklí u nás. Jen je vše ukrajinsky a odlišností najdete až až. Pěkné počasí, až na malé výjimky, dodalo celému pobytu také vesměs pozitivní nádech. No zkrátka kdybyste neměli co na práci, jeďte se tam podívat.
