Moje velké poprvé!

Škola začala! Je to však už skoro čtrnáct dní. Stalo se tak 11. února tohoto roku. Od té doby jsem svůj rozvrh upravil hned několikrát. Avšak nepředpokládám, že mé čtenáře, mohu-li si dovolit to tak říci, zajímá, co jsem si nakonec vybral. Není to ostatně ani nijak důležité. Snad jen mohu shrnout, že jsem nakonec s rozvrhem docela spokojen. Do školy chodím jen v úterý, čtvrtek a pátek. No uvidíme, jak budu spokojen před a během zkouškového období.

GSOM (Graduate School of Management/Высшая школа менеджмента) je fakultou bezesporu zajímavou. Shodl jsem se však se svými spolubojovníky ze "západního bloku", že její atmosféra je taková jakási zvláštní. Přijali zde po svém americké způsoby. Neustále posloucháme "competition, competition", zákaz opisování, "je báječné, že jste si vybrali tuto skvělou školu" a podobné hlouposti... Oblíbenou frází je též: "If you have any question, please, feel free to ask..." Podotýkám, že při této větě vždy drnčí ruské "r" ruských mluvčí. Faktem však zůstává, že ať už se zeptáme na cokoliv, dostane se nám veskrze kusé a nevyhovující odpovědi. Příkladem může být například (zde oblíbený) Murmanský případ, který ve finále stál místo děkana této fakulty a zkrácení platu zahraniční koordinátorky.

Na informačních hodinách ohledně našeho studia, které byly zatím dvě, se zopakovaly již zmíněné fráze. Všichni nás ponoukají, abychom nikam nejezdili, že je to složité a kdesi cosi. Zeptali jsme se tedy na případ Murmansk z minulého semestru. Šlo o to, že několik zahraničních studentů se rozhodli toto město na severu navštívit. Když se tam dostali, byli odhaleni policií a málem deportováni ze země. Jen díky telefonátům ministru zahraničí a jeho následné přímluvě k tomu nedošlo. Když jsme se ptali, proč měli být deportováni, jestliže Murmansk je volně přístupné město, dostali jsme odpověď: "Ano, je to oficiálně 'otevřené' město. Ale víte, jsou cesty oficiální a neoficiální." Následovalo tvrzení, že Čečensko je oficiálně též přístupné, ale normální člověk, pokud je při smyslech, se tam také nevypraví. S tímto nemohu než souhlasit. Ale pokud jde o deportaci, musí zde být jiný důvod.

A samozřejmě k tomu jiný důvod byl. Tento poznatek máme od studenta z Německa, který zde strávil právě i minulý semestr. Ten nám sdělil, že problémem nebyly "oficiální a neoficiální postupy", ale prostý fakt, že oni studenti měli propadlá víza. Víza a jejich vyřizování má na starosti zahraniční koordinátorka. Další výklad si však vyžaduje stručný exkurs do místní vízové politiky. Jestliže se rozhodnete navštívit Ruskou federaci, musíte zažádat o vízum ve svém domovském státě. V České republice lze obdržet toliko jednovstupní vízum, a to maximálně na devadesát dní a na základě oficiálního pozvání. Po vstupu na území Ruské federace máte 3 pracovní dny na to, abyste si zařídili registraci v místě svého pobytu. Tuto agendu vyřizuje v mém případě univerzita, jinak jsou to hotely či jiná ubytovací zařízení, případně můžete jít na úřad sami, avšak co je třeba předložit, to nevím. Následně je vydáno potvrzení, které musíte nosit při sobě společně s pasem, migrační kartou (ta je vydávána při vstupu na ruské území). Prahnete-li po delším a vícevstupním vízu, můžete o něj zažádat až v Rusku. V našem případě to má na starosti opět univerzita.

U nás proběhlo vše docela hladce. Zaregistrováni jsme byli už čtvrtý (!) pracovní den, takže pozdě. Takže průšvih teoreticky mohl být na světě. Nestalo se tak, díky bohu. Ale abych se vrátil k případu Murmansk. V minulém semestru obdrželi všichni zahraniční studenti pozvání, a tudíž i vízum, na jeden měsíc. Vzhledem k tomu, že vyřízení vícevstupního víza trvá nejméně šest neděl, nutně muselo dojít (a také došlo) k tomu, že staré vízum propadlo a nové neměli. To byl případ všech zahraničních studentů z minulého semestru. Oni "hříšníci" však měli tu smůlu, že se vydali cestovat právě v tomto mezidobí. Při check-inu do hotelu, byli požádáni o předložení pasu. Recepční takto zjistila, že jejich víza jsou již propadlá a nezbylo jí, než aby zavolala policii (milici). Ti nešťastníky zadrželi a problémy začly. Z toho tedy vyplývá, že chybou nebyla cesta do Murmansku, jak nám je neustále předhazováno, ale neplatnost víz, což nám prostě nebylo řečeno. Kdyby se totiž náhodou stalo, že by kdokoli z nich byl třeba i v Petrohradu vyzván policistou k předložení osobního dokladu, následky by byly stejné. Neplatné vízum je prostě problém kdekoli na světě. A tady mě mrzí, že s námi škola nejedná narovinu. Mám tedy dojem, že nešlo o pochybení oněch studentů, ale školy, která nevystavila pozvání na správnou dobu. Na tomto místě ještě stojí za zmínku jedna věc. Kontrola osobních dokladů na ulici je zde častější než u nás. I občané RF jsou povinni nosit stále při sobě svůj osobní doklad, což my u nás doma nemusíme.

A když už jsme u těch pasů, mám ještě jednu příhodu. A pak se konečně dostanu ke svému poprvé.

Bylo to minulou neděli. Našim dvěma maďarským kamarádkám (Csille a Katě) přiletěla další maďarská kamarádka (Sára, čti Šára), která zde má strávit šest týdnů a studovat ruštinu a bůh ví co ještě. Ty pozvaly Sáru, která již mluví výborně rusky, k nám na kolej. Vzhledem k tomu, že hosté musí naši kolej opustit do jedenácti hodin, šli jsme ji Kata a já doprovodit na metro.

Přibližně v půli cesty na nás promluvil nějaký divný muž pivem Baltika 9 (8% alkoholu). Říkal, ať zastavíme, že nám nechce nic udělat. Aby potvrdil svá slova, chytil mě za rukáv. Pak se zeptal, kde je druhý kluk, jestli se známe, jak dlouho se známe, odkud jsme. Pak začal pravdivost našich výpovědí ověřovat tak, že se Sáry ptal, jak se jmenuji, kolik mi je atp. Ona si všechno vymyslela. Ale to není až tak důležité. Zde jen podotýkám, že Kata, která rozhovoru nerozuměla, se postupně dost vylekala. Pak začalo to zajímavé.
Pán začal povídat přibližně následující:
"Víte, vy jste cizinci. Můžete se po Rusku svobodně pohybovat. Ale také se může stát, že vás zastaví policisté a když bude s vašimi pasy něco v nepořádku, mohou si vás nechat na stanici několik hodin. Ostatně, oni mě za vámi poslali, abych zjistil, co jste zač. Podívejte."
Vzal mobil a kamsi volal a pravil:
"Ano, je to ten kluk v té červené bundě bez čepice se dvěma dívkami. Jo, jo..."
Zavěsil. Pak řekl, že to nikdo jiný být nemůže a bla bla bla. Muselo být pro něho nesmírně obtížně zjistit a říci do telefonu, že mám červenou bundu a nemám čepici, když jsem stál přímo před ním.
"Vidíte," dodal. "Kdo jiný, než vy by to mohl být. Podívejte se, já jim můžu říci, že je vše vpořádku a vy pak půjdete dál na metro. Anebo vás vezmou na policejní stanici..."
Musím říci, že jsme vůbec netušili, co to proboha plácal. Opakovaně jsme se ho ptali, o co mu jde. Přestože já, tak obě Maďarky pocházíme ze států, kde korupce bují, ukázalo se, že máme dlouhé vedení. Nedošlo nám nic.
Pokračoval dále:
"Vyřešme tedy ten problém tady."
My na to:
"Ale jaký problém, nerozumíme tomu."
"Vyřešme to tady. Dejte mi pět set rublů a já jim řeknu, že je to vpořádku."
"Ne," odsekla Sára.
Pak to zkoušel usmlouvat na tři sta a nakonec na sto. Jeho žádosti jsme tedy nakonec nevyhověli. Otočil se na podpatku s tím, že nás na další křižovatce seberou. Naštěstí nás nikdo nesebral, ale musím říci, že to bylo dost nepříjemné. A Kata se cestou zpátky dost bála. Asi to bylo i tím, že nerozuměla. Pěšky jsme zpět pochopitelně nešli.

A teď k tomu poprvé! Minulý pátek, tj. 15. února, jsem byl poprvé na hokeji! Hrál Petrohrad proti Moskvě. Moskva nakonec zvítězila v nájezdech. Vřele doporučuji...