Poprvé ze Švédska

Do Švédska, do Uppsaly, jsem dorazil 25. srpna 2010. Jelikož jsem nesmírně pilný podařilo se mi již dnes, 15. prosince 2010, publikovat první příspěvek. O mé pilnosti svědčí i fakt, že už jsem se blogu skoro dva roky ani nedotkl. No nic. Přejděme od hloupých a nudných poznámek k dalším hloupým a nudným poznámkám - nyní již však o Švédsku.

Až dosud mne příliš nenapadalo, o čem psát. Kromě toho, že je Švédsko proti naší staré dobré české kotlince drahé, rozlehlé a chladné, byť letos to zjevně o té zimě až tak neplatí, mnoho odlišností se tu až tak nenajde. Po pár měsících strávených zde mám v zásadě jen pár poznámek ohledně místních mravů - dalo by se skoro říci dobrých rad pro Švédy, aby si vylepšili reputaci a začali se chovat správně, to jest stejně skvěle jako my Češi.

Začněme ale od konce jednou historkou.

Včera jsem si vyrazil s kamarády do divadla. Konkrétně na Louskáčka (balet - pro ty, kteří si nejsou zcela v obraze) do Královské opery ve Stockholmu. Vzhledem k tomu, že jsme se společně s mými německými kámoši rozhodli švédské občany naučit dobrým mravům, předvedli jsme jim, že do Opery se chodí v obleku.
Z Uppsaly jsme vlakem vyrazili s dostatečným předstihem, abychom byli na představení včas. To je asi logické.
Sotva jsem nohou spočinul na peróně stockholmského nádraží, promluvil na mne jeden cestující ve švédštině a ptal se, zdali jede ten vlak do Örebro. Já mu anglicky odvětil, že mu moc nerozumím a že nemám tušení, kam ten vlak jede. Hned za ním stála starší dáma a (taktéž švédsky) se mě jala vyptávat na něco, čemu jsem nerozuměl vůbec. Když pochopila, že ze mě žádnou informaci nevyloudí, anglicky se ptá: "Vy tedy asi nebudete průvodčí Švédských drah." Kdo by byl řekl, že můj úžasný oblek a červená kravata udělá takový rozruch.
V Opeře jsme byli včas na rozdíl od našich finských společnic, které vlak z Uppsaly zmeškaly o dvacet minut. Odevzdali jsme tedy lístky na představení pánům pořadatelům, které poznáte tak, že na rozdíl od všech návštěvníků (a nás) měli obleky. Usedli jsme na zvlášť skvělá místa na třetím balkoně vlevo. Sotva se v sále setmělo, naše dvě finské kamarádky udýchané dorazily a zasedly na svá místa. A orchestr začal hrát, baleťáci baletit.
Švédové obecně toho mnoho nenamluví. Tomu se také budu věnovat dále. Nicméně zdá se, že většina z nich zapomíná na tuto svou skalní vlastnost především v Královské opeře v průběhu představení, neboť právě při představení je asi ideální chvíle na pokec. Domorodci taktéž nemají potřebu napomenout své děti, když se chovají nevhodně. Například jeden malý, jinak roztomilý chlapec se rozhodl oslnit ostatní diváky svými matematickými dovednostmi a tak neustále a dokola nahlas informoval (víceméně správně) o počtu tanečníků na jevišti. Když už jeho přednáška trvala deset minut, můj německý kámoš Alex nevydržel a požádal tatínka, aby svého chlapce utišil. Ten však v žádném případě nebyl s to pochopit, co je za problém, a tak symbolicky na svého synka bezvýsledně špitl a dále pozoroval představení.
Vrátil jsem se do Uppsaly okolo deváté hodiny. Můj další německý kámoš Max, fyzik, jenž se též zúčastnil představení, ve spěchu zapomněl ve své kanceláři klíče od pokoje. Vzhledem k pokročilé večerní hodině nebylo pravděpodobné, že by se ke svým klíčům dostal, a tak jsem mu nabídl, že může přespat u mě, jelikož mám velmi pohodlnou matraci. Vzhledem k tomu, že Max nemá kolo, jel na koleje autobusem, zatímco já jsem se vrátil na svém růžovém kole. Už mne ten den ani neudivilo, že na nosiči ležela pozvánka na páteční dámský dýchánek...
Dorazili jsme oba v oblecích na Flogstu (kolejní čtvrť v Uppsale) do mého koridoru (= uzavřená chodba přístupná pouze 12 nájemcům 12 pokojů). Max nechtěl, aby vypadalo zvláštně, že si vodím na večer chlapce do svého pokoje, a tak se rozhodl všem, kteří se objevili, vše náležitě vysvětlit.
Večeřeli jsme ve společné kuchyni, když vešla má čínská chodbová spolubydlící. Max se představil následovně a zcela nevinně: "Ahoj, já jsem Max, Honzův kamarád, a budu tady u Honzy jen přes noc."
Druhý den ráno, když Max vyrážel do kanceláře, nic již nevysvětloval. Když opouštěl koridor a kousek od nás v kuchyni stála Švédka, která obvykle moc nemluví a ani se na mne zatím mnohokrát nepodívala (a že o hodně přišla). Rozloučil se: "Děkuji za nocleh, kdybys chtěl, můžeš i ty u mě někdy zůstat přes noc." Jakmile jsem zavřel dveře, všiml jsem si, že na mne spočinul udivený Švédčin pohled. Konečně se podívala, ale asi už stejně nemám šanci.

A teď přejděme k mým mravním poznámkám.

Fronty. Jsou všudypřítomné. Skoro se někdy zdá, že Švéd není spokojený nebo snad si dostatečně neváží toho, na co stojí frontu, kdyby v ní nestrávil aspoň půlhodinu. Připadá mi, že místní ty fronty snad vyhledávají. Ve prospěch delší doby čekání ve frontě hraje i skutečnost, že zde se rozhodně s odbavováním nespěchá, když už někdo přijde na řadu. A tak i fronta o pěti lidech může klidně trvat kýženou půlhodinku, ne-li déle. Zřejmě to však zvyšuje tlak jen mně a mně podobným temperamentním jižanům.

Alkohol. Kdo byl kdy ve Švédsku, ten ví, že to je složité. Prodej alkoholu, s výjimkou restaurací a nočních podniků, zabezpečuje státní monopol System bolaget. Ani ten se neobejde bez front. Otvírací doba je (až na výjimky) pondělí až pátek mezi 10. a 18. hodinou, v sobotu mezi 10. a 13. hodinou. V neděli je zavřeno. Pivo i víno je dost drahé. Pilsner Urquell nepatří mezi nejdražší piva ani mezi švédskými, přijde však na přibližně 40 českých korun.
V restauracích je alkohol dostupný každý den. I Švédům však přijde 50 švédských (cca 130 českých) korun za 0,4 l dost. Nezbývá mi konečně s politováním konstatovat, že pivo není nic moc.
Pokud však přece jen potřebujete doplnit hladinku, nezoufejte. Každý supermarket nabízí celou škálu tzv. lehkých piv - například i "lehkou" verzi Plzně o obsahu 3,5% nebo 2,8% alkoholu. Nápoje o obsahu alkoholu vyšším než 3,5% se mimo System bolaget nebo licencované podniky prodávat nesmí. O chuti lehkého piva snad netřeba ani diskutovat.

Výřečnost. Švédové jsou lidé velmi milí, usměvaví, pořádkumilovní, avšak poměrně tiší. Je běžné, že sami konverzaci neiniciují, pokud nejsou s dotyčným již přátelé. Pokud konverzaci iniciujete vy, velmi rádi se konverzace zúčastní. Nicméně není neobvyklé, jak vím ze společné kolejní kuchyně, že často ani nepozdraví a tváří se, jako by tam ten druhý ani nebyl, byť ve společném prostoru s vámi stráví i více než patnáct minut. Většině cizinců z "jihu" to připadá zvláštní. Zde je to standard.

Rovnostářství, emancipace. Jakkoli se ve Švédsku rovnostářství skloňuje na každém rohu, i zde existují jisté rozdíly pokud jde o platové ohodnocení žen. Tímto však nerovnostářství končí. Nikde jinde jsem například zatím neviděl tolik řidiček autobusů. Nebo když se přenáší nábytek, není to jen mužská práce. Nejednou jsem viděl, jak vypadalo odklízení těžkých kožených pohovek a neméně těžkých stolů, aby se vytvořil taneční prostor. Tuto nelehkou (čili těžkou) práci vykonávají převážně dvacetileté štíhlé blondýny pod dohledem dvoumetrových, svalnatých mužů, kteří dbají o pořádek a bezpečnost v daném zařízení. Na druhou stranu není naprosto žádnou výjimkou, že muž se stará o domácnost. Je to prostě rovnostářství se vším všudy.
Jste muž a chcete pustit švédskou ženu první do dveří? Prosím. Ve většině případů se však nesetkáte s pochopením a žena čeká, až vejdete. Na druhou stranu - jste cizinka? Neočekávejte, že vás švédský muž pustí do dveří první. A tak jsem si vytvořil oslí můstek k další poznámce.

Etiketa. Již jsem se zmiňoval o tom, že Švédové jsou národ milých a usměvavých lidí, se smyslem pro pořádek, spravedlnost, jsou neúplatní, často blond, pilní, cílevědomí, pečliví, starostliví. Ale také velmi individualističtí a našinci se může zdát, že někdy i mravů hrubých. Posuďte sami.
Představte si, že stojíte v obchodě zcela uchvácen nejnovějším modelem podprsenek. Dobrá, mohou to být i rukavice, boty či jiné artikly, které vás mohou uchvátit. Logicky tak zabíráte určitý prostor a není snadné vás v moři produktů obejít. Chápu, že lidé mohou mít potřebu projít místem, na kterém stojíte. Běžný postup při řešení této složité situace by však neměl proběhnout tak, že jste beze slova odstrčeni stranou. Toto nejen mne vytáčí k nepříčetnosti.
O pouštění do dveří jsem již mluvil. Dodám snad jen, že se mi zdá i pouštění starších do dveří poněkud neobvyklé.
Podobné je to i s placením. Conto separato zcela běžná věc. A to zřejmě i při randevů, jak se to správně francouzsky píše.
Na druhou stranu na vás hned tak někdo nezačne křičet. I zvýšený hlas je výjimka. Našinci by se mohlo zdát, že Švéda naštvat nelze. To není pravda, on se však nikdy tak zřejmě neprojeví. A stejně tak se k vám nikdo nebude chovat arogantně, povýšeně (to by mohlo patřit do rovnostářství). Vysokoškolští pedagogové jsou studenty oslovováni křestním jménem. Když něco nechápete, nejste automaticky blb, který nemá co dělat na vysoké škole, který v podstatě může maturitní vysvědčení spálit a jít kopat kanál. V rozhovoru je hranice slušnosti překročena naprosto výjimečně. A to i vzhledem k osobě v dané situaci podřízené. Či chcete-li vzhledem k "osobě společensky mladší".

Tma a zima. No, to tady prostě je. Co dodat.

Doprava. Ta tady je též. A ve srovnání s českou... Co dodat.

Vzhledem k tomu, že mě už nic víc moudrého nenapadá, na tomto místě bych si dovolil své psaní ukončit. Chtěl bych pro každý případ podotknout, že jsem shora uvedeným textem nechtěl nijak Švédsko či Švédy urážet nebo kritizovat. Člověk si jen po čase uvědomí, že přísloví v jiném kraji jiný mrav platí. I když ve Švédsku zřejmě ne tolik ve srovnání s mým pobytem v Rusku.