Moje velké poprvé!

Škola začala! Je to však už skoro čtrnáct dní. Stalo se tak 11. února tohoto roku. Od té doby jsem svůj rozvrh upravil hned několikrát. Avšak nepředpokládám, že mé čtenáře, mohu-li si dovolit to tak říci, zajímá, co jsem si nakonec vybral. Není to ostatně ani nijak důležité. Snad jen mohu shrnout, že jsem nakonec s rozvrhem docela spokojen. Do školy chodím jen v úterý, čtvrtek a pátek. No uvidíme, jak budu spokojen před a během zkouškového období.

GSOM (Graduate School of Management/Высшая школа менеджмента) je fakultou bezesporu zajímavou. Shodl jsem se však se svými spolubojovníky ze "západního bloku", že její atmosféra je taková jakási zvláštní. Přijali zde po svém americké způsoby. Neustále posloucháme "competition, competition", zákaz opisování, "je báječné, že jste si vybrali tuto skvělou školu" a podobné hlouposti... Oblíbenou frází je též: "If you have any question, please, feel free to ask..." Podotýkám, že při této větě vždy drnčí ruské "r" ruských mluvčí. Faktem však zůstává, že ať už se zeptáme na cokoliv, dostane se nám veskrze kusé a nevyhovující odpovědi. Příkladem může být například (zde oblíbený) Murmanský případ, který ve finále stál místo děkana této fakulty a zkrácení platu zahraniční koordinátorky.

Na informačních hodinách ohledně našeho studia, které byly zatím dvě, se zopakovaly již zmíněné fráze. Všichni nás ponoukají, abychom nikam nejezdili, že je to složité a kdesi cosi. Zeptali jsme se tedy na případ Murmansk z minulého semestru. Šlo o to, že několik zahraničních studentů se rozhodli toto město na severu navštívit. Když se tam dostali, byli odhaleni policií a málem deportováni ze země. Jen díky telefonátům ministru zahraničí a jeho následné přímluvě k tomu nedošlo. Když jsme se ptali, proč měli být deportováni, jestliže Murmansk je volně přístupné město, dostali jsme odpověď: "Ano, je to oficiálně 'otevřené' město. Ale víte, jsou cesty oficiální a neoficiální." Následovalo tvrzení, že Čečensko je oficiálně též přístupné, ale normální člověk, pokud je při smyslech, se tam také nevypraví. S tímto nemohu než souhlasit. Ale pokud jde o deportaci, musí zde být jiný důvod.

A samozřejmě k tomu jiný důvod byl. Tento poznatek máme od studenta z Německa, který zde strávil právě i minulý semestr. Ten nám sdělil, že problémem nebyly "oficiální a neoficiální postupy", ale prostý fakt, že oni studenti měli propadlá víza. Víza a jejich vyřizování má na starosti zahraniční koordinátorka. Další výklad si však vyžaduje stručný exkurs do místní vízové politiky. Jestliže se rozhodnete navštívit Ruskou federaci, musíte zažádat o vízum ve svém domovském státě. V České republice lze obdržet toliko jednovstupní vízum, a to maximálně na devadesát dní a na základě oficiálního pozvání. Po vstupu na území Ruské federace máte 3 pracovní dny na to, abyste si zařídili registraci v místě svého pobytu. Tuto agendu vyřizuje v mém případě univerzita, jinak jsou to hotely či jiná ubytovací zařízení, případně můžete jít na úřad sami, avšak co je třeba předložit, to nevím. Následně je vydáno potvrzení, které musíte nosit při sobě společně s pasem, migrační kartou (ta je vydávána při vstupu na ruské území). Prahnete-li po delším a vícevstupním vízu, můžete o něj zažádat až v Rusku. V našem případě to má na starosti opět univerzita.

U nás proběhlo vše docela hladce. Zaregistrováni jsme byli už čtvrtý (!) pracovní den, takže pozdě. Takže průšvih teoreticky mohl být na světě. Nestalo se tak, díky bohu. Ale abych se vrátil k případu Murmansk. V minulém semestru obdrželi všichni zahraniční studenti pozvání, a tudíž i vízum, na jeden měsíc. Vzhledem k tomu, že vyřízení vícevstupního víza trvá nejméně šest neděl, nutně muselo dojít (a také došlo) k tomu, že staré vízum propadlo a nové neměli. To byl případ všech zahraničních studentů z minulého semestru. Oni "hříšníci" však měli tu smůlu, že se vydali cestovat právě v tomto mezidobí. Při check-inu do hotelu, byli požádáni o předložení pasu. Recepční takto zjistila, že jejich víza jsou již propadlá a nezbylo jí, než aby zavolala policii (milici). Ti nešťastníky zadrželi a problémy začly. Z toho tedy vyplývá, že chybou nebyla cesta do Murmansku, jak nám je neustále předhazováno, ale neplatnost víz, což nám prostě nebylo řečeno. Kdyby se totiž náhodou stalo, že by kdokoli z nich byl třeba i v Petrohradu vyzván policistou k předložení osobního dokladu, následky by byly stejné. Neplatné vízum je prostě problém kdekoli na světě. A tady mě mrzí, že s námi škola nejedná narovinu. Mám tedy dojem, že nešlo o pochybení oněch studentů, ale školy, která nevystavila pozvání na správnou dobu. Na tomto místě ještě stojí za zmínku jedna věc. Kontrola osobních dokladů na ulici je zde častější než u nás. I občané RF jsou povinni nosit stále při sobě svůj osobní doklad, což my u nás doma nemusíme.

A když už jsme u těch pasů, mám ještě jednu příhodu. A pak se konečně dostanu ke svému poprvé.

Bylo to minulou neděli. Našim dvěma maďarským kamarádkám (Csille a Katě) přiletěla další maďarská kamarádka (Sára, čti Šára), která zde má strávit šest týdnů a studovat ruštinu a bůh ví co ještě. Ty pozvaly Sáru, která již mluví výborně rusky, k nám na kolej. Vzhledem k tomu, že hosté musí naši kolej opustit do jedenácti hodin, šli jsme ji Kata a já doprovodit na metro.

Přibližně v půli cesty na nás promluvil nějaký divný muž pivem Baltika 9 (8% alkoholu). Říkal, ať zastavíme, že nám nechce nic udělat. Aby potvrdil svá slova, chytil mě za rukáv. Pak se zeptal, kde je druhý kluk, jestli se známe, jak dlouho se známe, odkud jsme. Pak začal pravdivost našich výpovědí ověřovat tak, že se Sáry ptal, jak se jmenuji, kolik mi je atp. Ona si všechno vymyslela. Ale to není až tak důležité. Zde jen podotýkám, že Kata, která rozhovoru nerozuměla, se postupně dost vylekala. Pak začalo to zajímavé.
Pán začal povídat přibližně následující:
"Víte, vy jste cizinci. Můžete se po Rusku svobodně pohybovat. Ale také se může stát, že vás zastaví policisté a když bude s vašimi pasy něco v nepořádku, mohou si vás nechat na stanici několik hodin. Ostatně, oni mě za vámi poslali, abych zjistil, co jste zač. Podívejte."
Vzal mobil a kamsi volal a pravil:
"Ano, je to ten kluk v té červené bundě bez čepice se dvěma dívkami. Jo, jo..."
Zavěsil. Pak řekl, že to nikdo jiný být nemůže a bla bla bla. Muselo být pro něho nesmírně obtížně zjistit a říci do telefonu, že mám červenou bundu a nemám čepici, když jsem stál přímo před ním.
"Vidíte," dodal. "Kdo jiný, než vy by to mohl být. Podívejte se, já jim můžu říci, že je vše vpořádku a vy pak půjdete dál na metro. Anebo vás vezmou na policejní stanici..."
Musím říci, že jsme vůbec netušili, co to proboha plácal. Opakovaně jsme se ho ptali, o co mu jde. Přestože já, tak obě Maďarky pocházíme ze států, kde korupce bují, ukázalo se, že máme dlouhé vedení. Nedošlo nám nic.
Pokračoval dále:
"Vyřešme tedy ten problém tady."
My na to:
"Ale jaký problém, nerozumíme tomu."
"Vyřešme to tady. Dejte mi pět set rublů a já jim řeknu, že je to vpořádku."
"Ne," odsekla Sára.
Pak to zkoušel usmlouvat na tři sta a nakonec na sto. Jeho žádosti jsme tedy nakonec nevyhověli. Otočil se na podpatku s tím, že nás na další křižovatce seberou. Naštěstí nás nikdo nesebral, ale musím říci, že to bylo dost nepříjemné. A Kata se cestou zpátky dost bála. Asi to bylo i tím, že nerozuměla. Pěšky jsme zpět pochopitelně nešli.

A teď k tomu poprvé! Minulý pátek, tj. 15. února, jsem byl poprvé na hokeji! Hrál Petrohrad proti Moskvě. Moskva nakonec zvítězila v nájezdech. Vřele doporučuji...

Introduction Week

Uplynula už nějaká doba od chvíle, kdy jsem naposledy publikoval. Snažil jsem se k tomu dostat celý týden, ale nějak se mi to nepodařilo. Měl jsem plno věcí na práci, jak už to na kolejích bývá. Má játra pracují jako nikdy. Ale abych to nezamlouval a nevymlouval se...

První den jsem popsal minule. Jak už napovídá nadpis, budu se nyní snažit napsat něco o celém prvním týdnu - o HIV testech, zajišťování připojení k internetu, program Introduction Weeku atd.

Nejdříve k pojmu Introduction Week. Předchozí věta mi evokuje vzpomínky na učebnice pánů doktorů z Právnické fakulty. Ale to sem nepatří. Přijímací vysoká škola připravila pro zahraniční studenty program na celý první týden. Jistě nikoho nepřekvapí, že jsme za to museli dobře zaplatit. Dodám jen, že cena Introduction Weeku několikanásobně převyšovala cenu služeb nám poskytnutých. Když bylo navíc třeba se někam dopravit, jezdili jsme metrem a autobusy a vším možným, a to na vlastní účet. To určitě mohlo být zahrnuto v ceně. Ale co už... Od Introduction Weeku (dále jen "IW") jsem očekával hlavně to, že se seznámím se všemi zahraničními studenty a dále že se porozhlédnu po městě a dostanu nějakou základní představu o tom, jak to tady vypadá a funguje. K tomu "fungování" tady snad jen tolik, že... No lepší by bylo použít "nefunguje". Každopádně má očekávání byla v tomto ohledu naplněna. Znám všechny a jsem už tak nějak schopen se orientovat po městě. A určitě se tu nenudím. Teď už však k samotnému IW.

Anebo ne. Ještě jsem Vám nepopsal první víkend. Po pátečním příletu, procházkách a nákupech a nakonec bloudění Petrohradem jsme byli po prvním dni docela unaveni. Vzhledem k tomu, že jsme neměli na pokoji žádné vybavení na přípravu nejrůznějších pokrmů, dohodli jsme se, že se se Sylvií a třemi Rakušankami vydáme na projížďku do IKEA. A tak se také stalo. Po deseti hodinách v metru a dalších třech hodinách v autobuse jsme dorazili na místo určení a nakoupili vše, co jsme potřebovali - od houbičky na nádobí po rychlovarnou konvici.

Poté, co jsme se večer vrátili (zde bystřejším zřejmě dojde, že cesta metrem a autobusem nebyla až tak dlouhá), ukázalo se, že nám v všem zahraničním studentům vyrostlo několik piv v lednici. Nedalo se nic dělat... Ale pak přišlo to hlavní. Pološílený Fin Jarkko, který je v Petrohradě již druhý semestr, nás nahnal do jednoho z blízkých klubů Datscha (Дача). Jak už je to zde obvyklé, zaplatili jsme vstupné ve výši 100 rublů (1 rubl = 0,71 korun) a doslova jsme se vecpali dovnitř. Nebylo tam totiž k hnutí. V životě jsem takový nával neviděl. Hrála tam skvělá muzika - poslední hity moderní ruské hudby, případně ruské verze světových evergreenů. Většina z Vás asi tuší, jak jsem si právě tohle báječně užíval. Ale byla to zajímavá zkušenost. Bylo tam plno místních ruských děvčat na lovu. Přestože neprobíhal facecontrol, nevypadalo to tak. Všechny byly navíc vystrojené skoro jako na svatbu. A pivo za kilo, což pro nás, Čechy (a Slováky), je trochu moc, když je navíc pěkně hnusné. Pro doplnění - facecontrol je zde institut docela rozšířený. Spočívá v tom, že "nehezkým" děvčatům není umožněn vstup do klubu. Pro muže to většinou neplatí, jelikož jen zřídka bývají děvčaty.

V neděli (3. února) jsme se vydali odevzdat trochu své krve ruské vládě. HIV testy je nutné zde absolvovat, abychom dostali vícevstupní víza. Slovo zde, tj. Ruské federaci, není v předchozí větě náhodou. Rovnocenný test s finským úředním razítkem a ruským překladem mého spolubydlícího Villeho není pro ruské úřady dostačující. Nicméně v neděli je v testovacím středisku nemocnice překvapivě zavřeno. Vydali jsme se tedy na procházku Petrohradem. Jelikož jsem ale ... (nevím jak to říci, abych se sám neurazil), zapomněl jsem si fotografický přístroj na koleji. A to bylo na čtrnáct dní docela pěkně. Zhlédli jsme tradiční památky - Zimní palác, Kazaňský chrám (veliký v antickém stylu), jiný chrám a další chrámy a konečně Něvský prospekt. Předevčírem jsem však fotoaparát nezapomněl...

Konečně se dostáváme k pondělí, tedy prvnímu dni IW. Začalo to pěkně - frontou ke kolejní kase. Chtěli jsme zaplatit za ubytování. Sešlo se nás docela dost, to však nemělo jakýkoli vliv na rychlost práce na pokladně. "Odbavení" jednoho platiče trvalo přibližně třicet až čtyřicet minut. Bylo třeba podepsat spoustu papírů, z nichž polovina se odevzdávala ve vedlejší kanceláři. Když jsem se konečně (byl jsem čtvrtý ve frontě) po hodině a půl dostal na řadu, buddies, kteří pro nás přišli a měli nás zavést na univerzitu, nás "vyhnali", protože bychom jinak nestihli program IW.

Sedli jsme na maršrutku a byli jsme zavedeni do velice moderně vybavené a pěkné budovy univerzity. Byla to pobočka pro navazující magisterské studium. Na přednášce, kde jsme byli seznámeni se školou, jejím programem, jsme byli poučeni o tom, jak je ta škola skvělá, úžasná a že jsou rádi, že jsme přijeli. Co jiného taky asi měli říkat. Po "crash" kurzu ruštiny, který se konal každý den IW, jsme zašli na oběd do "menzy". Výhoda místních menz spočívá v tom, že zaplatíte 100 rublů za jídlo a nenajíte se. Nebo spíš já se nenajím, jelikož porce jsou malé. Ostatně to je obecně neduh místních stravovacích zařízení. Ještě horší zkušenost jsem zažil předevčírem, kdy jsem za 185 rublů asi tak půl palačinky s hrstkou sýra a šunky. A to nemluvím o tom, že jsme na tuto královskou hostinu čekali asi hodinu. Už zase ale odbočuji. Večer byl zajímavý program - autobusová prohlídka městem. Měli jsme skvělou a vtipnou průvodkyni! Nepřehltila nás informacemi... Nevím, co bych ještě dodal. Snad jen to, že jsme ještě stihli odevzdat krev a bavit se tím, jak všichni vykrvácíme. Na tomto místě bych přecejen doplnil, že mé zkušenosti s místními lékaři jsou výborné. Jsou příjemní, milí, vlídní a věcní. Ke zkušenostem s lékaři se za chvíli dostanu.

Klíčovými body úterního programu byla návštěva místní továrny Coca-Cola a Ermitáže (to zatím není továrna). V kokakole nám říkali plno zajímavých věcí, zejména o vzniku nápoje, různých baleních a pak jsme byli uchváceni výrobní linkou. Tomu jsme však nevěnovali velkou pozornost, protože jsme všechny nápoje měli zdarma. Ermitáž je samozřejmě taktéž úchvatná. Měli jsme stejnou průvodkyni jako v pondělí. Ale to se musí vidět. Poté jsme se vydali pro výsledky HIV testu. Test dopadl dobře. Hůř už dopadlo následné fotografování před školou. Byli jsme tam já, Sylvie a dvě ruské buddies. Jednu fotku jsem udělal já, druhou buddy. Když jsme ty dvě fotky prohlíželi, koukal jsem na tu, na které jsem byl já (viz níže) a řekl: "To je ale krásná fotka, je to asi tím, že jsem na ní já." Buddy na to poznamenala: "Je spíš pěkná proto, že já na ní nejsem." Já na to: "No když myslíš." A pak to přišlo. Holka se najednou ztratila, utíkala pryč a plakala. Její ruská spolužačka ji docela dlouho uklidňovala. Podtrženo, sečteno - nechtěně jsem ji urazil. Řekl bych však, že to byla chvilková slabost po náročném dni. Anebo má hrubost. Každopádně jsem se jí omluvil, i když jsem vnitřně nevěděl za co.

Středa mezi 13. a 15. hodinou byla, jak řekl můj finský spolubydlící, nejšťastnějším okamžikem našich životů. Jeli jsme do světoznámého pivovaru Baltika. Stejně v Coca-cole jsme byli uchváceni výrobní linkou - láhve nebylo v té rychlosti skoro vidět. Celý závod je obrovský, mizí s obzorem. Ale ta hlavní část přišla nakonec. Dostali jsme ochutnat všechna piva, která Baltika vyrábí. Jediné zůstalo netčené nealkoholické pivo. Byl to fofr. V galerii jsou některé fotky z této "ochutnávky". Naším jediným limitem byl čas. Měli jsme dvacet pět minut, avšak libovolné množství piva k dispozici. Asi věděli, proč. Mnoho z nás, řekl bych, překonalo svůj rychlostní rekord v pití piva. Dalším bodem programu měla být návštěva Petropavlovské pevnosti. Ta však je každou středu zavřená, a tak posilněni pivem z přímo z pivovaru, vydali jsme se ještě do hospody.

Čtvrtek byl asi nejslabší, a tak mnozí z nás svou účast v programu IW pro tento den vzdali. Místo toho jsme si šli zařídit a zaplatit internet na kolej. Za tímto je nutné dojít do hlavní budovy Petrohradské státní univerzity. Na tento dům by se dalo užít výrazu "Potěmkinova vesnice". Zvenku překrásná fasáda, krásně upravená předzahrádka, zevnitř hrůza. Zatuchlý pach, padající barva ze zdí a podivné šero. Touto budovou jsme museli projít na (veliký) dvorek. Tam bylo připraveno hned několik pastí pro slepce či nepozorné turisty - totiž neoznačené, nepřikryté a hluboké díry v zemi. Ville do jedné z nich málem spadl nebýt jeho kolegy, který do něho prudce strčil a Ville tak mohl díru přeskočit.

V pátek jsme navštívili Muzeum polické historie Ruska, jež se nachází v domě, ze kterého bylo národu oznámeno, že SSSR byla vyhlášena válka, ve kterém pracoval Lenin, Stalin a jiní dobráci té doby. Závěr dne však byl nevydařený. Jedna Holanďanka čekala na maršrutku, zakopla však na nerovných, prohnilých dřevěných deskách, kterými byly přikryty výtluky na chodníku, a spadla doslova na držku, zlomila si zub a druhý si narazila. Jel jsem s ní tedy jako "tlumočník" na pohotovost, kde jí dali tak nějak dohromady. Lékaři i celý personál byli báječní.

Sobota byla z hlediska programu asi nejlepší. Návštěvu honosného Peterhofu (Петергоф) známého svými fontánami, které v zimě nefungují, následovalo folklórní představení u "tradičního ruského hostitele" v "tradiční" staroruské vesnici. Zvenku to vypadalo spíš jako Matějská pouť, ale zevnitř - to byla jiná. To, co před námi leží na stole, to je šest vodek. Už nám pak ani tolik nevadilo, že s to prostředí nemá s historií nic společného. Cestou jsme v autobuse zpívali ruské písně, hymnu a ani Rusové na nás nestačili, jak nám to pěkně šlo...

Neděle byla poklidná. Domluvili jsme se, že půjdeme bruslit před Ermitáž ve tři odpoledne. Když jsem se ve tři odpoledne probudil, došlo mi, že to asi nestihnu...

První den...

Není to tak dlouho, co jsem se ještě procházel po čistých pražských ulicích, kde mně bylo vše známé, doprava netrvala dlouho a jen tak padesát procent lidí mluvilo rusky. Zde je toto procento o něco vyšší.

Do Petrohradu jsem se vypravil minulý pátek (1. února). Na letišti jsem se rozloučil s rodiči a Adamem, mým bratrem, prošel pasovou kontrolou, odevzdal všechny výbušniny, které jsem měl v příručním zavazadle a nastoupil se Sylvií, mou spolužačkou z VŠE, do poloprázdného letadla ČSA. Let byl poměrně nudný, celou dobu bylo zataženo, a tak před námi bylo ukryto území Polska, pobaltských států a velké části Ruska. Mimochodem - letiště Pulkovo je podobně "krásné" jako Šeremetěvo v Moskvě.

Na letišti na nás čekala "buddy", tj. studentka, v našem případě bývalá, přijímací vysoké školy, která nás měla na starosti. Pomohla nám směnit peníze za výhodný (pro směnárnu) kurz, ale hlavně nás zavedla na kolej. MHD v Petrohradě se nám stala prvním kulturním zážitkem. Jelikož jsme nechtěli platit za taxi, jeli jsme raději nacpaným autobusem, následně neméně zaplněným metrem a pak opět autobusem. Jelikož rozestupy mezi stanicemi metra jsou podstatně větší než v pražském metru - z jedné stanice do druhé je možné jet skoro deset minut, a letiště není zrovna v centru města, cesta trvala asi tak hodinu a půl.

Na koleji jsme se zaregistrovali, koupili ruské SIMkarty a něco k jídlu a vyrazili na noční procházku městem. Petrohrad je v centru město pěkné, snad jen by mohlo být o něco čistší. Je zde obrovské množství prachu, což je zřejmě způsobeno mimo jiné silnou dopravou a starými motory bez katalyzátoru. Počasí se zatím nevydařilo. Slunce jsem již sice viděl, ale ne mnohokrát. Většinou prší a jen tu a tam klesne teplota pod nulu. Kdo by to byl v Rusku čekal, že...

Procházeli jsme se (Sylvie, buddy Kaťja a já), povídali si až jsme náhle zjistili, že je skoro jedenáct večer. Kaťja se potřebovala dostat domů, a tak nás posadila na metro. Od stanice metra je to na kolej ještě docela dálka, ale věděli jsme, na jaký autobus máme nasednout, takže jsme byli klidní. Mimochodem, není možné zjistit, odkud kam který autobus jezdí. Na zastávce jsou jen dvě informace - časové intervaly a čísla autobusů, která navíc často nekorespondují s těmi, které skutečně v daném místě zastavují. Když už jsme čekali dvacet minut, šel jsem pozorně obhlédnout všechny okolní stojany autobusových zastávek. Ukázalo se, že jsme čekali zcela zbytečně, jelikož tou dobou, tj. od jedenácti, autobus už dávno nejezdil.

Vybaveni čerstvě zakoupenou mapou, jíž jsme se neobtěžovali otevřít, vypravili jsme se se Sylvií přesně opačným směrem, než jsme měli. Po deseti minutách chůze jsme tuto skutečnost překvapivě zjistili. Trvalo další půlhodinu, než jsme se dostali na kolej. A přiznám se, ta cesta mi nebyla nikterak příjemnou.

Byl jsem ubytován na pokoji s Finem jménem Ville Rahkonnen. Je to chlapec vysoký, severský typ a hlavně je s ním (zatím) příjemné soužití. Ještě první večer jsem poznal mnoho "exchange students" z Rakouska, Německa, Nizozemí, Maďarska a později ze Slovinska, Švédska, Polska a Francie. Je v tom tady pěkný guláš.

První večer jsme také stihli navštívit blízký klub, ve kterém hráli nejnovější i trochu méně nejnovější ruské a světové hity. Nebylo tam k hnutí - vypadalo to asi jako v metru při ranní špičce. Vstupné stálo sto rublů (1 rubl = 0,71 korun) a pivo (pěkně hnusné) taktéž. Asi si, kteří mě znáte, dovedete představit, kolik jsem si jich za tu cenu koupil. Správně. Žádné. Jen jsem si jednou loknul z jednoho, které stálo na baru, a pak jsem utekl. Byl to řekněme zajímavý zážitek. Člověk má možnost zpozorovat, jaké jsou nejnovější trendy v ruské módě. Zvlášť zajímavé jsou chlapecké sestřihy a tuny makeupu na ruských dívkách. Neplatí to vždy a všude, ale...

Tímto končím svůj první dopis. V nejbližší době napíšu, co následovalo další dny.