Po nějaké době se zase ozývám. Právě se nacházím v Hué, městečku v centrálním Vietnamu, které ještě před pár stovkami let bylo hlavním městem. Ale to mnoho z nás ještě nebylo n světě.
Naposledy jsem psal z Vientiane a podivoval se nad tím, jak toto hlavní město připomíná spíše větší vesnici v jižních Čechách. O Hanoji se totéž říci rozhodně nedá. Ale to bych předbíhal.
Z Vientiane mé kroky směřovaly do Luang Prabangu. Vang Vieng jsem jen projel. Ten je oblíben mezi mnohými západními turisty zejména díky zábavě zvané "tubing", která spočívá v tom, že si člověk sedne na velkou duši od nákladního vozu, položí na hladinu řeky, předtím si dá šest až deset piv a nechá se unášet proudem Mekongu. Po cestě jsou mu přihrávána lana, kterých je možné se chytit a přiručkovat k hospodě, kde se dá dotankovat. Není tedy překvapením, že čas od času si tato zábava vyžádá i oběti na životech. Můj kolega, pan docent Jan Karlach, který se jistě zatím nikomu jinému s příznivými výsledky svého habilitačního řízení nepochlubil, před pár lety na svém blogu zmínil vysedávání turistů ze západu v hotelích a hostelích a sledování epizod Přátel. V tomto ohledu se dle mých informací nic nezměnilo. Ale abych pořád nemluvil jen o tom, kde jsem nebyl...
Cesta do Luang Prabangu byla dlouhá. Přestože vzdálenost necelých 400 km na první pohled nevyvolává představu celého dne stráveného v autobuse, opak je pravdou. Vzhledem k nutnosti překonat hory, jede se většinu cesty po serpentinách, které autobusu neumožní jet rychleji než 40 km/h v průměru. Cesta tak trvala přes 12 hodin.
Luang Prabang je k vidění v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a to zejména pro své chrámy, kterých, přiznám se, jsem už měl tak akorát dost. Město samo o sobě příliš zajímavé není, tedy kromě těch chrámů - především Wat Xieng Thong známý svými mozaikami s erotickými motivy. Právě vzhledem k vysoké četnosti chrámů je na ulicích k vidění i velké množství mnichů a mnišských noviců - tedy mnišských adeptů, kteří nedovršili dvacátý rok věku. Mnoho noviců se nakonec mnichy nestane, jelikož mnohým z nich se nelíbí vyhlídka velkého množství příkazů, které jako opravdoví mnichové musejí dodržovat. Mezi ně patří i katolickým kněžím známý celibát. A nejen to - je nepřípustno, jsouc ženou, mnichů se dotýkat! Což jim asi nevadí.
Po Luang Prabangu následoval Phonsavan (a tedy další hodiny trvající cesta). Vzhledem k tomu, že jsem den před odjezdem potkal dvě Polky, které neodolaly pivnímu pokušení Laobeer a mě strhly s sebou, byla to pro mne cesta velmi podnětná. Každou nerovnost laoské silnice jsem cítil dvojnásob. Phonsavan je znám svými Pláněmi hrnců (anglicky "Plains of Jars"). Neví se přesně, k čemu se "hrnce" používaly. Má se za to, že šlo vlastně o urny, ve kterých se skladovaly mrtvoly v době železné. Ve třicátých letech na místě působila jistá Francouzka, která urny zkoumala a posbírala z nich velké množství předmětů a kostí. Během války (nebo lépe válek) zmizela neznámo kam, což celé věci dodává mystický nádech. Starý Phonsavan (respektive Xieng Khouang) je znám tkadlenami a jejich výtvory, jakož i starou stúpou a sochou Buddhy. Toto místo rozhodně doporučuji k návštěvě, jelikož se jedná o něco zase trochu jiného než chrámy, chrámy, chrámy.
A konečně se dostáváme k Hanoji, tedy stolici Vietnamu. Cesta tam zabrala pouhých 18 hodin (z Luang Prabangu cesta trvá 30 hodin). Hranice jsme překročili bez větších potíží. Naštěstí. Nekteří intelktuálové, kteří si pomáhali ke spánku v kombinaci s antimalariky a alkoholem také dávkami valia, které by porazily vola, poněkud nedomýšlejí závažnost jednání spočívající v převozu marihuany přes hranice. Vietnamští celníci kontrolují zavazadla sice převážně jen místním, ale člověk nikdy neví. Myslím, že je to trochu mnoho adrenalinu. Pro mě určitě, a to i když jsem já nic nepřevážel.
Tolik k "průletu". Užil jsem tohoto termínu proto, že jsem na každém místě v Laosu strávil vlastně jeden den a další den jsem "frčel" dále. Je to docela náročné. Když je al málo času, je málo času.
Vietnamci jsou na severu (a tedy v Hanoji) poměrně ostří. Pološílená doprava v Číně je ve srovnání s šílenou Hanojí slabý odvar z mírovských cel. A to je Saigon prý ještě horší. Mám se na co těšit. Ostrost (někdy snad i drzost) některých místních lidí je zjevná z jejich jednání. Čeho jiného ostatně. Dva příklady.
1) Jedna holka si zapomněla vyměnit doklad o zaplacení jízdného Luang Prabang - Hanoi, který jí vystavili v hotelu, na autobusovém nádraží za jízdenku. Průvodčí/stevard v autobuse začal jízdenky vybírat až po překročení hranice, tedy po více než 20 hodinách jízdy. Dozvěděv se, že dotyčná paragon za jízdenku nevyměnila, začal na ni ječet: "Why you not exchange ticket?" A asi pětkrát totéž a pokaždé přidával na decibelech. Chtělo by se říci, že to byl kretén. A tak to i říkám. Když pominu, že měřil asi metr padesát a vystavoval tak i před dotyčnou svůj život všanc, to, že na ni štěkal, vytýkaje jí nedůslednost na autobusovém nádraží, na celé situaci nic nemění, i kdyby to zopakoval ještě sto padesátkrát i sebehlasitěji. Tomu však zabránil zásah dotyčné, když ho poslala do pr... Ano, byla to Češka.
2) Na hanoiském tržišti jsem si chtěl koupit ovoce zvané kaki - k dostání někdy i u nás. Prodejkyně si řekla o neuvěřitelných 10 tisíc dongů (tedy 10 Kč) za kus. Když jsem s ní začal zkoušet smlouvat, aniž bych uměl vietnamsky či ona anglicky, začala na mě ječet a odhánět mne prudkými pohyby svého vějíře (kterými jinak odháněla mouchy). Zvláštní, ale na toto chování jsem byl upozorněn jinými cestovateli před příjezdem. Protože jsem ale člověk, který má pochopení pro místní kulturu, nehnul jsem se z místa a křenil jí do obličeje, což jí evidentně dělalo radost. Tu projevovala tím, že mne demonstrativně ignorovala tak, že neustále prudce otáčela hlavu všemi směry s výjimkou toho, kde jsem stál já.
Den v Hanoji mně stačil. Na mauzoleum "strýčka Ho" jsem si čas nenašel. Chápu, že místní ho mají rádi, hlavně ti rudí. Ale to mne k návštěvě nabalzamovaného soudruha nepřesvědčilo. Zato jsem navštívil vodní loutkové divadlo. Není to drahé, ale ani mimořádně zábavné. Přinejmenším ne 60 minut. Zkrátil bych to na patnáct. Ale jednou to vidět rozhodně stojí za to. Nejsem ale vietnamský dramaturg. To by se bavili hodně jinak.
Po náročné třídenní návštěvě Halongského zálivu, kde více než slova promluví spíše fotografie, které nahraji zřejmě až po návratu, vzhledem ke své lenosti a hlavně nízké rychlosti internetového připojení, jakož i počítačů, jsem dorazil do města Hué, zmíněného již v prvé větě tohoto článku. A tato věta tento článek končí.
čtvrtek 30. srpna 2012
pondělí 20. srpna 2012
Magistroinženýrská cesta džunglí a co se stalo v Phnom Penhu?
Minulý týden jsem se v Ban Lungu (na SV Kambodži) pochlapil a vydal do džungle. Slova "land" a "mines" můj anglický slovník v hlavě neobsahuje, a tak jsem tuto červenou tabulku s roztomilým čumáčkem, který připomínal lebku, přeskočil se vší mrštností a nahlas se při tom zasmál.
Jako správný zálesák jsem se do džungle patřičně vybavil. Nůž jsem si zapomněl na hotelu. Na nohy jsem si nazul boty značky CROCS, které v blátě v období dešťů mají tu neocenitelnou vlastnost, že dobře kloužou, což se může hodit. Navíc jejich měkkou podrážkou snáze proniknou dvoucentimetrové trny přímo do chodidla, což vaše zážitky učiní nezapomenutelnými. Do batůžku jsem si dále zabalil fotoaparát a pro každý případ i toaleťák. Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že bílá barva kalhot bude do džungle nejvhodnější, neboť jíl ani bahno na takovém oděvu nevynikne. Je to vpravdě neocenitelný zážitek a všem doporučuji se alespoň jednou do džungle podívat. Vážně. Když teď už také víte, co si vzít s sebou, skoro nic vám nebrání.
Pokud si myslíte, že jsem si dělal legraci, mýlíte se. Opravdu jsem tak blbej. Na svou obhajobu snad jen tolik, že jsme byli ve skupině s průvodcem, který po pralese běhal ve vietnamkách, a to ještě s mnohem větší bravurou než kterýkoli zápaďácký člen se sebelepším vybavením v naší skupině - bylo nás pět. A v zóně, kde se vyskytovaly nášlapné miny, jsme se nepohybovali, přestože ty cedule tam skutečně umístěny byly
Pochopil jsem, proč se pralesům v tropickém pásmu říká "deštné". Důvod je prozaický - neustále tam prší. A prší. A prší hodně. Zhruba jako ve sprše. I více, pokud máte doma nízký tlak vody. Takže je vhodné vzít si s sebou pláštěnku. Tu jsem měl. Dokonce s sebou. A na tomto místě si dovolím poděkovat své manželce za její zapůjčení...
K jídlu nám naši průvodci vařili z benzínového vařiče, případně na ohni, když jsme dorazili do nocoviště. Šlo o klasická asijská jídla - maso a zelenina na woku s rýží. Ale co nebylo klasické - bambusová polévka, uvařená v (dutém) kmenu bambusového stromu. Je to specialita místní menšiny "Krn".
Co dodat? Zjistíte, že když je v džungli tma, můžete bez problémů vyvolávat filmy beze strachu, že se osvítí. Ale hlavně zjistíte, že by vůbec nebyl dobrý nápad se do džungle vypravit na vlastní pěst. Nejde o miny a divou zvěř, která se většinou od lidí drží opodál. Jde o orientaci. Mně všechno připadalo stejné. A v lijácích ještě spíš.
V Phnom Penhu bylo pěkně. Nebyla to taková díra, jak jsem si myslel. Ba naopak! Poměrně příjemné město. Zřejmě se za posledních pár let dost proměnilo. Střední škola Tuol Sleng (známá jako zařízení S-21, kde Rudí Khmérové prováděli výslechy nepřátel Ankaru, tedy Pol Potova kambodžského státu) ani vyhlazovací centrum Choeung Ek vám na náladě nepřidá. Doporučuji však navštívit. Zejména to druhé je v současné době "pěkně" udělané - při vstupu dostanete sluchátka a na příslušných místech mačkáte čísla a posloucháte, co rudokhmérští kde vyráběli. Nutno dodat, že se ve svých vynálezech příliš nelišili od toho, co se v historii již událo (od mučení ve středověku přes 2. světovou válku až po poválečné režimy). Snad jen byli velmi rychlí - povedlo se jim vyvraždit 3,8 miliónů vlastních obyvatel. Kambodža má v současné době něco okolo 13,5 miliónu obyvatel.
Nicméně v této "perle jihovýchodní Asie" jsem potkal zkušeného cestovatele - Mílu. A co se tam dělo? To snad ani nechtějte vědět.
V současné době jsem již výrazně severněji - v hlavním městě Laoské lidově demokratické republiky Vientiane. Jako celý Laos je Vientiane ospalý, i když s jižním Laosem (konkrétně oblastí Si Phan Don známé též jako "4000 ostrovů"), odkud jsem sem dnes ráno po více než dvacetihodinové pouti dorazil, se "živost" této stolice nedá srovnávat. Dlouho se tu právě proto neohřeji. Není tu nic moc zajímavého na práci ani k vidění (manželka mi jistě odpustí tato slova). A tak zítra čeká Luang Prabang (a v něm asi hodně turistů. Než mě však turisté budou moci přivítat, projedu se ke své velké radosti dalších 11 hodin autobusem.
Si Phan Don si naopak dovolím doporučit. Přestože je v Lonely Planet na tuto oblast poukazováno jako na Mekku cestovatelů po JV Asii, překvapivě nejsou ostrovy nacpané ožralými zápaďany, kteří zvrací po kandelábrech. Je tam nesmírný klid, zvuk motorů po dobu tam strávenou skoro zmizí z vašeho života, nikdo se nikam nežene. Zemědělci opečovávají svá rýžová pole, domorodci chodí vycházkovým krokem z místa na místo a ani býčci a kravičky s velkými rohy se na rozdíl od svých španělských bratří a sester nenechají (naštěstí!) vyprovokovat k rychlejšímu pohybu moudrým Čechem, který okolo nich projíždí na kole v krvavě červeném tričku.
Poslední poznámka, jíž si nemohu odpustit: Laos je dražší než Kambodža...
Jako správný zálesák jsem se do džungle patřičně vybavil. Nůž jsem si zapomněl na hotelu. Na nohy jsem si nazul boty značky CROCS, které v blátě v období dešťů mají tu neocenitelnou vlastnost, že dobře kloužou, což se může hodit. Navíc jejich měkkou podrážkou snáze proniknou dvoucentimetrové trny přímo do chodidla, což vaše zážitky učiní nezapomenutelnými. Do batůžku jsem si dále zabalil fotoaparát a pro každý případ i toaleťák. Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že bílá barva kalhot bude do džungle nejvhodnější, neboť jíl ani bahno na takovém oděvu nevynikne. Je to vpravdě neocenitelný zážitek a všem doporučuji se alespoň jednou do džungle podívat. Vážně. Když teď už také víte, co si vzít s sebou, skoro nic vám nebrání.
Pokud si myslíte, že jsem si dělal legraci, mýlíte se. Opravdu jsem tak blbej. Na svou obhajobu snad jen tolik, že jsme byli ve skupině s průvodcem, který po pralese běhal ve vietnamkách, a to ještě s mnohem větší bravurou než kterýkoli zápaďácký člen se sebelepším vybavením v naší skupině - bylo nás pět. A v zóně, kde se vyskytovaly nášlapné miny, jsme se nepohybovali, přestože ty cedule tam skutečně umístěny byly
Pochopil jsem, proč se pralesům v tropickém pásmu říká "deštné". Důvod je prozaický - neustále tam prší. A prší. A prší hodně. Zhruba jako ve sprše. I více, pokud máte doma nízký tlak vody. Takže je vhodné vzít si s sebou pláštěnku. Tu jsem měl. Dokonce s sebou. A na tomto místě si dovolím poděkovat své manželce za její zapůjčení...
K jídlu nám naši průvodci vařili z benzínového vařiče, případně na ohni, když jsme dorazili do nocoviště. Šlo o klasická asijská jídla - maso a zelenina na woku s rýží. Ale co nebylo klasické - bambusová polévka, uvařená v (dutém) kmenu bambusového stromu. Je to specialita místní menšiny "Krn".
Co dodat? Zjistíte, že když je v džungli tma, můžete bez problémů vyvolávat filmy beze strachu, že se osvítí. Ale hlavně zjistíte, že by vůbec nebyl dobrý nápad se do džungle vypravit na vlastní pěst. Nejde o miny a divou zvěř, která se většinou od lidí drží opodál. Jde o orientaci. Mně všechno připadalo stejné. A v lijácích ještě spíš.
V Phnom Penhu bylo pěkně. Nebyla to taková díra, jak jsem si myslel. Ba naopak! Poměrně příjemné město. Zřejmě se za posledních pár let dost proměnilo. Střední škola Tuol Sleng (známá jako zařízení S-21, kde Rudí Khmérové prováděli výslechy nepřátel Ankaru, tedy Pol Potova kambodžského státu) ani vyhlazovací centrum Choeung Ek vám na náladě nepřidá. Doporučuji však navštívit. Zejména to druhé je v současné době "pěkně" udělané - při vstupu dostanete sluchátka a na příslušných místech mačkáte čísla a posloucháte, co rudokhmérští kde vyráběli. Nutno dodat, že se ve svých vynálezech příliš nelišili od toho, co se v historii již událo (od mučení ve středověku přes 2. světovou válku až po poválečné režimy). Snad jen byli velmi rychlí - povedlo se jim vyvraždit 3,8 miliónů vlastních obyvatel. Kambodža má v současné době něco okolo 13,5 miliónu obyvatel.
Nicméně v této "perle jihovýchodní Asie" jsem potkal zkušeného cestovatele - Mílu. A co se tam dělo? To snad ani nechtějte vědět.
V současné době jsem již výrazně severněji - v hlavním městě Laoské lidově demokratické republiky Vientiane. Jako celý Laos je Vientiane ospalý, i když s jižním Laosem (konkrétně oblastí Si Phan Don známé též jako "4000 ostrovů"), odkud jsem sem dnes ráno po více než dvacetihodinové pouti dorazil, se "živost" této stolice nedá srovnávat. Dlouho se tu právě proto neohřeji. Není tu nic moc zajímavého na práci ani k vidění (manželka mi jistě odpustí tato slova). A tak zítra čeká Luang Prabang (a v něm asi hodně turistů. Než mě však turisté budou moci přivítat, projedu se ke své velké radosti dalších 11 hodin autobusem.
Si Phan Don si naopak dovolím doporučit. Přestože je v Lonely Planet na tuto oblast poukazováno jako na Mekku cestovatelů po JV Asii, překvapivě nejsou ostrovy nacpané ožralými zápaďany, kteří zvrací po kandelábrech. Je tam nesmírný klid, zvuk motorů po dobu tam strávenou skoro zmizí z vašeho života, nikdo se nikam nežene. Zemědělci opečovávají svá rýžová pole, domorodci chodí vycházkovým krokem z místa na místo a ani býčci a kravičky s velkými rohy se na rozdíl od svých španělských bratří a sester nenechají (naštěstí!) vyprovokovat k rychlejšímu pohybu moudrým Čechem, který okolo nich projíždí na kole v krvavě červeném tričku.
Poslední poznámka, jíž si nemohu odpustit: Laos je dražší než Kambodža...
čtvrtek 9. srpna 2012
Poslední dnové v Siem Reapu a cestovní strategie na příští týdny
Vzhledem k tomu, že v současné chvíli toho mnoho na práci nemám, mám trochu času povědět o svých plánech a posledních zážitcích.
Dnes jsem poslední den v Siem Reapu, svou třídenní vstupenku do chrámů Angkoru jsem využil na sto procent. Výhodou třídenní vstupenky v současné době (oproti době minulé) je možnost ony tři vstupy rozložit do jednoho týdne. Není zvlášť velký problém chrámy projít ve třech po sobě následujících dnech, záleží na fyzičce, ale jelikož rtuť teploměru okolo poledního olizuje i hranici 40°C, což vzhledem k místní vlhkosti není pro našince nic zvlášť příjemného.
Je to tedy již můj sedmý den zde v okolí Angkoru. Má cesta tedy věru nevypadá zvlášť aktivně. O tom není žádných velkých pochyb. Ale na druhou stranu se nenudím. Po dobu svého pobytu zde jsem se dal dohromady se třemi příslušníky dvou různých kultur - jedním Chilanem, jehož jsem potkal na zastávce městského autobusu v Bangkoku. Cestoval stejně jako já do Siem Reapu. Slovo dalo slovo, začali jsme se bavit a nakonec jsme právě v Siem Reapu /čti sijem rýp/ zakotvili v hostelu, který mi doporučil. Jel sem již podruhé a jeho rady byly zvlášť cenné při přechodu hranice, který jsem popisoval v minulém příspěvku. Důvodem jeho druhé návštěvy bylo zejména setkání s jeho taiwanskou kamarádkou Funny, která sem přijela s další taiwanskou kamarádkou (rovněž s typicky čínským jménem - Randy). To, že Číňané, potažmo Taiwanci, používají západní jména je běžná praxe, neboť mají zkušenost, že jejich pravá jména je málokdo schopen správně vyslovit, natož si je zapamatovat. Tři shora zmínění tedy vytvořili skupinku, jejímž právoplatným členem jsem se dočasně stal. A právě vzhledem k tomu, že všichni tři jsou lidé velmi milí a příjemní, nehnalo mě to až tak silně nikam dále. A navíc dnes bych se aspoň na chvíli měl setkat se svým americkým spolužákem z Uppsaly. Ačkoli jsme ve stejném městě již pět dnů, setkali jsme se zatím jen na pět minut, a to v podstatě náhodou. Tak uvidíme...
Pokud jde o samotný Siem Reap, přestalo mi vadit věčné nahánění a přemlouvání k nákupu všemožných kravin, užití všelikých služeb apod. Málokdo bývá dotěrný až tak, že by člověka nechtěl pustit, dokud něco nekoupí, nepříspěje žebrajícímu... To však neplatí pro samotnou zónu okolo chrámů. Tam operují skupinky dětí prodávající pohledy, šátky, suvenýry. Děti jsou dotěrné až až, jakkoli jsou roztomilé a jakkoli dělají radost svým rodičům, kdykoli cokoli prodají. Ty jsou schopné vás provázet i několik desítek metrů a přemlouvat vás ke koupi, i když je vytrvale ignorujete.
Předevčírem mě odchytila jedna žena se spícím dítětem v náručí. Dobrý prostředek pro citové vydírání. Prosila mě, abych koupil jídlo pro její ratolest, že nechce mé peníze... Trochu jsem vyměk' a řekl si, že tomu miminu teda něco koupím, ačkoli jsem měl velká podezření, že to nebude tak, jak se všechno zdá. A můj instinkt nelhal. Přišli jsme do obchodu a ona si vybrala dětskou stravu v hodnotě 8 USD. Tato částka je na místní poměry poměrně obrovská. Odpovídá zhruba celému dni práce tuktukáře (zhruba, po odečtení ceny projetého benzínu) - a tuktukáři asi nepatří mezi ty nejchudší z nejchudších, i když jejich práce taky není žádný med. A tak jsem ze svého bohulibého záměru ustoupil a dal jí 3000 rielů (0,75 USD). Nakonec peníze přijala. Druhý den jsem od žebrajícího dítěte slyšel tu samou historku. Jde zřejmě o gangy takových žebráků. Mám za to, že nejde o nevýnosný byznys.
Zítra v 6,30 místního času mi jede autobus do stolice Království Kambodžského - Phnom Penhu. Tam bych se měl setkat, dá-li bůh, s jedním (mnohým z vás známým) Čechem - Mílou. Po pár dnech plánuji vyrazit na severovýchod do Ban Lungu k sopečnému jezeru. A pak Laos, na který mi zbyde nanejvýš 10 dní. Uvidím, zda nebude třeba plán ještě modifikovat, abych se stihl dostat do Saigonu před 7. zářím, kdy odlétám do Bangkoku, abych stihl spoj do Prahy.
Chrámy jsou zde velkolepé, nicméně jsou již značně známé, infrastruktura se rozvinula a je tu tudíž mnoho turistů. V Angkor Watu je to po deváté ranní jak na Václaváku. Ale o těch více povědí fotky, které nahraji, až budu mít čas a hlavně rychlejší internet.
Dnes jsem poslední den v Siem Reapu, svou třídenní vstupenku do chrámů Angkoru jsem využil na sto procent. Výhodou třídenní vstupenky v současné době (oproti době minulé) je možnost ony tři vstupy rozložit do jednoho týdne. Není zvlášť velký problém chrámy projít ve třech po sobě následujících dnech, záleží na fyzičce, ale jelikož rtuť teploměru okolo poledního olizuje i hranici 40°C, což vzhledem k místní vlhkosti není pro našince nic zvlášť příjemného.
Je to tedy již můj sedmý den zde v okolí Angkoru. Má cesta tedy věru nevypadá zvlášť aktivně. O tom není žádných velkých pochyb. Ale na druhou stranu se nenudím. Po dobu svého pobytu zde jsem se dal dohromady se třemi příslušníky dvou různých kultur - jedním Chilanem, jehož jsem potkal na zastávce městského autobusu v Bangkoku. Cestoval stejně jako já do Siem Reapu. Slovo dalo slovo, začali jsme se bavit a nakonec jsme právě v Siem Reapu /čti sijem rýp/ zakotvili v hostelu, který mi doporučil. Jel sem již podruhé a jeho rady byly zvlášť cenné při přechodu hranice, který jsem popisoval v minulém příspěvku. Důvodem jeho druhé návštěvy bylo zejména setkání s jeho taiwanskou kamarádkou Funny, která sem přijela s další taiwanskou kamarádkou (rovněž s typicky čínským jménem - Randy). To, že Číňané, potažmo Taiwanci, používají západní jména je běžná praxe, neboť mají zkušenost, že jejich pravá jména je málokdo schopen správně vyslovit, natož si je zapamatovat. Tři shora zmínění tedy vytvořili skupinku, jejímž právoplatným členem jsem se dočasně stal. A právě vzhledem k tomu, že všichni tři jsou lidé velmi milí a příjemní, nehnalo mě to až tak silně nikam dále. A navíc dnes bych se aspoň na chvíli měl setkat se svým americkým spolužákem z Uppsaly. Ačkoli jsme ve stejném městě již pět dnů, setkali jsme se zatím jen na pět minut, a to v podstatě náhodou. Tak uvidíme...
Pokud jde o samotný Siem Reap, přestalo mi vadit věčné nahánění a přemlouvání k nákupu všemožných kravin, užití všelikých služeb apod. Málokdo bývá dotěrný až tak, že by člověka nechtěl pustit, dokud něco nekoupí, nepříspěje žebrajícímu... To však neplatí pro samotnou zónu okolo chrámů. Tam operují skupinky dětí prodávající pohledy, šátky, suvenýry. Děti jsou dotěrné až až, jakkoli jsou roztomilé a jakkoli dělají radost svým rodičům, kdykoli cokoli prodají. Ty jsou schopné vás provázet i několik desítek metrů a přemlouvat vás ke koupi, i když je vytrvale ignorujete.
Předevčírem mě odchytila jedna žena se spícím dítětem v náručí. Dobrý prostředek pro citové vydírání. Prosila mě, abych koupil jídlo pro její ratolest, že nechce mé peníze... Trochu jsem vyměk' a řekl si, že tomu miminu teda něco koupím, ačkoli jsem měl velká podezření, že to nebude tak, jak se všechno zdá. A můj instinkt nelhal. Přišli jsme do obchodu a ona si vybrala dětskou stravu v hodnotě 8 USD. Tato částka je na místní poměry poměrně obrovská. Odpovídá zhruba celému dni práce tuktukáře (zhruba, po odečtení ceny projetého benzínu) - a tuktukáři asi nepatří mezi ty nejchudší z nejchudších, i když jejich práce taky není žádný med. A tak jsem ze svého bohulibého záměru ustoupil a dal jí 3000 rielů (0,75 USD). Nakonec peníze přijala. Druhý den jsem od žebrajícího dítěte slyšel tu samou historku. Jde zřejmě o gangy takových žebráků. Mám za to, že nejde o nevýnosný byznys.
Zítra v 6,30 místního času mi jede autobus do stolice Království Kambodžského - Phnom Penhu. Tam bych se měl setkat, dá-li bůh, s jedním (mnohým z vás známým) Čechem - Mílou. Po pár dnech plánuji vyrazit na severovýchod do Ban Lungu k sopečnému jezeru. A pak Laos, na který mi zbyde nanejvýš 10 dní. Uvidím, zda nebude třeba plán ještě modifikovat, abych se stihl dostat do Saigonu před 7. zářím, kdy odlétám do Bangkoku, abych stihl spoj do Prahy.
Chrámy jsou zde velkolepé, nicméně jsou již značně známé, infrastruktura se rozvinula a je tu tudíž mnoho turistů. V Angkor Watu je to po deváté ranní jak na Václaváku. Ale o těch více povědí fotky, které nahraji, až budu mít čas a hlavně rychlejší internet.
neděle 5. srpna 2012
První dojmy z Kambodži a přechod thajsko-kambodžské hranice
V pátek jsem dorazil do Siem Reapu v Kambodži, což je místo, kde vládne pan král Norodom Sihamoni, kterýžto vládne plynně českým jazykem, děvky jsou tu na každém rohu (mezi místa jejich podnikání patří mimo jiné i hraniční město Poipet, ve kterém je kasino na každém rohu, a nejedna ženština postává v okruhu dvou až pěti metrů od budky, kde se razítkují pasy na hraničním přechodu), prodává se tu "veselá" pizza, koupit valium, kodein jde v lékárně bez předpisu, podnikat lze bez živnostenského povolení, pracovat bez pracovního povolení. (Veselá pizza, popřípadě jiné veselé jídlo neznamená nic jiného než že jednou z ingrediencí je marihuana - pozn.).
Kromě toho je to země relativně chudá, a tak není divu, že lidé jsou tu relativně chudí, rodiče užívají dětí k žebrání, v cizincích vidí (ale zdaleka zase ne všichni) chodící dolary, které se tu zcela běžně používají vedle rielu, tedy místní měny - pro zajímavost 1 USD = 4000 rielů. Tím myslím to, že na platbu v dolarech se vrací v rielech či naopak, respektive připadají v úvahu jakékoli myslitelné kombinace.
Siem Reap je město zhruba o sto čtyřiceti tisících obyvatelích. Je známé naštěstí především svou blízkostí ke starobylým městům Angkor Wat a Angkor Tom, obsahujícím velkolepé hinduistické chrámy, které posléze byly přetvořeny/dotvořeny do podoby buddhistické, jakkoli jejich vzhled je jednoznačně spíše hinduistický. Dominantou města samého je tzv. Pub Street, která tvoří centrum architektonicky jinak relativně nezajímavého města. Centrum města lze označit za Sin City. Důvody jsou jednoznačné - prostituce, nabídka drog na každém rohu, o veselých pizzách ani nemluvě. Alkohol se tu leje proudem a nedostatkem ožralých cizinců město vskutku netrpí. Co se týká prostituce, je tu často k vidění cizinec ruku v ruce s Khmérkou (a nutno podotknouti, že velké množství Khmérek má velký talent). Chvíli nato je Khmérka v rukách jiného. Ne vždy jsou však tyto ženy poskytelkami služeb starých, nechutných chlípníků (jakkoli jsem již viděl sotva chodícího slizkého dědka, jak ze všech sil běží k luxusnímu džípu se začerněnými skly, naskakuje a slina mu teče po hubě).
Takhle to všechno vypadá hrozně černě, že... Ale taková je realita a když člověk odmyslí to, co nelze přehlédnout, je třeba říci, že mnozí Khméři (tedy Kambodžané) jsou lidé velmi milí, usměvaví, vstřícní a velmi slušní. To, že nás občas chtějí podojit, jim snad ani nelze míti za zlé. Člověk občas pochopí, že v České republice, kde premiér odvolává ministry bez uspokojivého vysvětlení svého konání, kde lidé sice chudí jsou, ale... a kde se každou chvíli hlasuje o nedůvěře to tak strašné nakonec nebude. Na pivo je pořád, ne?
Khmérská kuchyně se jednoznačna liší od thajské. Místní specialitou je Amok, což je opravdu jídlo, které je tvořeno nasekanou zeleninou a masem v omáčce s burákovou příchutí. Jí se s rýží.
Podnebí je tu tropické, což pozná člověk snadno jednak podle rostlinstva v okolí, poměrně vysokých teplot a také podle toho, že přes den má snad každý středoevropan promočené triko potem. Nyní je navíc období monzunů, tudíž ve zvýšené míře dochází ke srážkám, které jsou vesměs spíše nárazové, zato velmi vydatné.
Jak jsem již řekl, nedávno jsem přejel do thajsko-kambodžskou hranici (Aranya Phratet (T) - Popiet (K)). Přejít hranici nečiní větší potíže. Kambodža příslušníkům většiny zemí udělí vízum při vstupu na své území (on-arrival visa), z čehož existují výjimky (což se České republiky a jejích státních příslušníků netýká). Při přechodu jest nutno vynout se nástrahám thajských "dobráků", kteří si rádi přivydělají nějaký ten pětidolar. Celá jejich akce vypadá tak, že cestující vystoupí asi sto metrů od hranic z autobusu do Aranya Phratetu. Před autobusem již čekají pánové, kteří lákají do svých kanceláří (popřípadě před jejich kanceláří stojí alespoň nástěnka s nápisem "stamps for Cambodian visa here") a tvrdí, jak je obtížné dostat se do Kambodži, že jsou tam velké fronty, že s tím jsou problémy atd. a že je tudíž velmi vhodné jim odevzdat pas a 25 USD a že vše rádi vyřídí ke všeobecné spokojenosti. POZOR, lákají tak, že se zdá zcela samozřejmé, že to takhle chodí.
Samozřejmé to není ani v nejmenším. Je třeba těmto naháněčům dát takzvaný "ignor", popřípadě je poslat do patřičných končin, přijít na hranici, projít relativně bezproblémovou thajskou kontrolou, přejít k budce s nápisem "visa on arrival", zaplatit 20 dolarů a odevzdat vyplněný formulář (POZOR - je velmi vhodné mít s sebou fotografie pasového formátu), počkat pět minut a víza jsou bez dalšího vyřízena. Chtějí také 100 THB (asi pro devizovou rozmanitost), na což u mě zapomněli a já jim to nevnucoval, což mě zahřálo u srdce, jak jistě ti, kteří mě znají, dobře tuší.
Na kambodžské straně hranice, ohlédneme-li od kasin a prostitutek, žebrajících dětí, které se vší bravurou zvládají různé herecké úkony - třes zimou (což v pětatřiceti stupních i při dešti je výkon vskutku úctyhodný), psí oči apod., je k dispozici autobus, který cestující ZDARMA převeze na Tourist Bus Terminal, kde už číhají natěšení auto(buso)dopravci a nabízejí monopolně stanovenou cenu 9-10 USD za cestu do Siem Reapu. Vzhledem k tomu, že v Poipetu mají 3 společnosti zaplaceno za monopolní postavení každý třetí den (rotační princip) působení, není možné z Bangkoku přes tento přechod jet přímo, nýbrž je nutno využít služeb kambodžských vydřiduchů. Na druhou stranu, ačkoli je to bezesporu zhruba trojnásobná cena, není to pro naše kapsy zvlášť nesnesitelné, a tak to prostě je. Zřejmě je možné to nějak obejít, ale na to člověk nemá vždy dostatek času, jazykového vybavení a nervů.
Do Siem Reapu jsme přijeli bez problémů, byť v dešti v mikrobusu plném talentovaných Belgičanek. Už z Bangkoku jsem jel s jistým Chilanem, velmi milým člověkem, který zmíněnou hranici přecházel už podruhé, takže věděl co a jak, což bylo jen ku prospěchu věci. Potkal jsem jej na autobusové zastávce MHD v Bangkoku, kde jsme čekali na ten samý autobus. Od té doby jsme v dennodenním styku (aspoň zde v Siem Reapu). Zastavili jsme bůhví kde na kraji Siem Reapu a přestože jsme měli slíben (a zaplacen - cena 10 USD místo 9 USD) odvoz až do hostelů, řidič vypnul motor a řekl, ať si vystoupíme, že jsme na terminálu, zatímco se k mikrobusu hrnula horda dolarůchtivých tuktukářů nabízejících odvoz. Nepočítali však s naší vzpourou. Řekli jsme, že z busu nevystoupíme, dokud nebudeme před hostelem. Oni nás (bylo nás 10) nechávali trochu vyhnít, a to až do momentu, kdy jeden Němec vytáhl telefon a řekl, že jde volat turistickou policii. V tom momentě tuktukáři zdůraznili to, co (prý) říkali před tím, že odvoz do hostelu je samozřejmě zdarma a že nám to říkali, kdybychom jsme prý poslouchali. Ale my jsme poslouchali, prostě lhali. Do hostelů jsme se tedy dostali s využitím služeb tuktukářů, a to zdarma.
V pátek mě pěkně bolela hlava, jednak asi z cesty, jednak z nedostatku spánku, jednak z náhlé změny počasí, když začlo pršet. A tak jsem si v sobotu dal voraz. Zato dnes jsem již navštívil shora zmíněné chrámy. Zítra mě čekají chrámy méně známé a méně narvané turisty (zejména čínskými, vietnamskými a korejskými, kteří se v davech hrnou sem a tam přesně dle pokynů průvodců, kteří občas používají i píšťalku, aby jejich svěřenci náhodou neztratili správnou morálku). A také jezero Tonlé Sap.
Snad jen na závěr - na tuktukáře jsem nanesl mnoho špíny. Patří jim to. Jen snad ještě doplním něco k Bangkoku: Pokud se tam někdy ocitnete, všechny tuktukáře pošlete někam. Chyťte raději taxík. V rámci centra města (které je vzhledem k celkovému osmimilionovému počtu obyvatel Bangkoku dosti rozlehlé) se člověk pohybuje maximálně do 100 THB (tedy asi 70 korun). Tuktukáři běžně nabízejí ceny od 150 THB za podstatně kratší cestu...
A přecejen se najdou tuktukáři slušní, kteří nevymýšlejí kraviny. Jeden příklad za všechny je ten, který nás dnes vozil po chrámech. Milý chlap, co se dohodlo, to platilo. A tak má práci i zítra, z čehož má, jak říkal, velkou radost. Tak snad nás nezklame.
S pozdravem ze Siem Reapu
Váš Honzosaurus
Kromě toho je to země relativně chudá, a tak není divu, že lidé jsou tu relativně chudí, rodiče užívají dětí k žebrání, v cizincích vidí (ale zdaleka zase ne všichni) chodící dolary, které se tu zcela běžně používají vedle rielu, tedy místní měny - pro zajímavost 1 USD = 4000 rielů. Tím myslím to, že na platbu v dolarech se vrací v rielech či naopak, respektive připadají v úvahu jakékoli myslitelné kombinace.
Siem Reap je město zhruba o sto čtyřiceti tisících obyvatelích. Je známé naštěstí především svou blízkostí ke starobylým městům Angkor Wat a Angkor Tom, obsahujícím velkolepé hinduistické chrámy, které posléze byly přetvořeny/dotvořeny do podoby buddhistické, jakkoli jejich vzhled je jednoznačně spíše hinduistický. Dominantou města samého je tzv. Pub Street, která tvoří centrum architektonicky jinak relativně nezajímavého města. Centrum města lze označit za Sin City. Důvody jsou jednoznačné - prostituce, nabídka drog na každém rohu, o veselých pizzách ani nemluvě. Alkohol se tu leje proudem a nedostatkem ožralých cizinců město vskutku netrpí. Co se týká prostituce, je tu často k vidění cizinec ruku v ruce s Khmérkou (a nutno podotknouti, že velké množství Khmérek má velký talent). Chvíli nato je Khmérka v rukách jiného. Ne vždy jsou však tyto ženy poskytelkami služeb starých, nechutných chlípníků (jakkoli jsem již viděl sotva chodícího slizkého dědka, jak ze všech sil běží k luxusnímu džípu se začerněnými skly, naskakuje a slina mu teče po hubě).
Takhle to všechno vypadá hrozně černě, že... Ale taková je realita a když člověk odmyslí to, co nelze přehlédnout, je třeba říci, že mnozí Khméři (tedy Kambodžané) jsou lidé velmi milí, usměvaví, vstřícní a velmi slušní. To, že nás občas chtějí podojit, jim snad ani nelze míti za zlé. Člověk občas pochopí, že v České republice, kde premiér odvolává ministry bez uspokojivého vysvětlení svého konání, kde lidé sice chudí jsou, ale... a kde se každou chvíli hlasuje o nedůvěře to tak strašné nakonec nebude. Na pivo je pořád, ne?
Khmérská kuchyně se jednoznačna liší od thajské. Místní specialitou je Amok, což je opravdu jídlo, které je tvořeno nasekanou zeleninou a masem v omáčce s burákovou příchutí. Jí se s rýží.
Podnebí je tu tropické, což pozná člověk snadno jednak podle rostlinstva v okolí, poměrně vysokých teplot a také podle toho, že přes den má snad každý středoevropan promočené triko potem. Nyní je navíc období monzunů, tudíž ve zvýšené míře dochází ke srážkám, které jsou vesměs spíše nárazové, zato velmi vydatné.
Jak jsem již řekl, nedávno jsem přejel do thajsko-kambodžskou hranici (Aranya Phratet (T) - Popiet (K)). Přejít hranici nečiní větší potíže. Kambodža příslušníkům většiny zemí udělí vízum při vstupu na své území (on-arrival visa), z čehož existují výjimky (což se České republiky a jejích státních příslušníků netýká). Při přechodu jest nutno vynout se nástrahám thajských "dobráků", kteří si rádi přivydělají nějaký ten pětidolar. Celá jejich akce vypadá tak, že cestující vystoupí asi sto metrů od hranic z autobusu do Aranya Phratetu. Před autobusem již čekají pánové, kteří lákají do svých kanceláří (popřípadě před jejich kanceláří stojí alespoň nástěnka s nápisem "stamps for Cambodian visa here") a tvrdí, jak je obtížné dostat se do Kambodži, že jsou tam velké fronty, že s tím jsou problémy atd. a že je tudíž velmi vhodné jim odevzdat pas a 25 USD a že vše rádi vyřídí ke všeobecné spokojenosti. POZOR, lákají tak, že se zdá zcela samozřejmé, že to takhle chodí.
Samozřejmé to není ani v nejmenším. Je třeba těmto naháněčům dát takzvaný "ignor", popřípadě je poslat do patřičných končin, přijít na hranici, projít relativně bezproblémovou thajskou kontrolou, přejít k budce s nápisem "visa on arrival", zaplatit 20 dolarů a odevzdat vyplněný formulář (POZOR - je velmi vhodné mít s sebou fotografie pasového formátu), počkat pět minut a víza jsou bez dalšího vyřízena. Chtějí také 100 THB (asi pro devizovou rozmanitost), na což u mě zapomněli a já jim to nevnucoval, což mě zahřálo u srdce, jak jistě ti, kteří mě znají, dobře tuší.
Na kambodžské straně hranice, ohlédneme-li od kasin a prostitutek, žebrajících dětí, které se vší bravurou zvládají různé herecké úkony - třes zimou (což v pětatřiceti stupních i při dešti je výkon vskutku úctyhodný), psí oči apod., je k dispozici autobus, který cestující ZDARMA převeze na Tourist Bus Terminal, kde už číhají natěšení auto(buso)dopravci a nabízejí monopolně stanovenou cenu 9-10 USD za cestu do Siem Reapu. Vzhledem k tomu, že v Poipetu mají 3 společnosti zaplaceno za monopolní postavení každý třetí den (rotační princip) působení, není možné z Bangkoku přes tento přechod jet přímo, nýbrž je nutno využít služeb kambodžských vydřiduchů. Na druhou stranu, ačkoli je to bezesporu zhruba trojnásobná cena, není to pro naše kapsy zvlášť nesnesitelné, a tak to prostě je. Zřejmě je možné to nějak obejít, ale na to člověk nemá vždy dostatek času, jazykového vybavení a nervů.
Do Siem Reapu jsme přijeli bez problémů, byť v dešti v mikrobusu plném talentovaných Belgičanek. Už z Bangkoku jsem jel s jistým Chilanem, velmi milým člověkem, který zmíněnou hranici přecházel už podruhé, takže věděl co a jak, což bylo jen ku prospěchu věci. Potkal jsem jej na autobusové zastávce MHD v Bangkoku, kde jsme čekali na ten samý autobus. Od té doby jsme v dennodenním styku (aspoň zde v Siem Reapu). Zastavili jsme bůhví kde na kraji Siem Reapu a přestože jsme měli slíben (a zaplacen - cena 10 USD místo 9 USD) odvoz až do hostelů, řidič vypnul motor a řekl, ať si vystoupíme, že jsme na terminálu, zatímco se k mikrobusu hrnula horda dolarůchtivých tuktukářů nabízejících odvoz. Nepočítali však s naší vzpourou. Řekli jsme, že z busu nevystoupíme, dokud nebudeme před hostelem. Oni nás (bylo nás 10) nechávali trochu vyhnít, a to až do momentu, kdy jeden Němec vytáhl telefon a řekl, že jde volat turistickou policii. V tom momentě tuktukáři zdůraznili to, co (prý) říkali před tím, že odvoz do hostelu je samozřejmě zdarma a že nám to říkali, kdybychom jsme prý poslouchali. Ale my jsme poslouchali, prostě lhali. Do hostelů jsme se tedy dostali s využitím služeb tuktukářů, a to zdarma.
V pátek mě pěkně bolela hlava, jednak asi z cesty, jednak z nedostatku spánku, jednak z náhlé změny počasí, když začlo pršet. A tak jsem si v sobotu dal voraz. Zato dnes jsem již navštívil shora zmíněné chrámy. Zítra mě čekají chrámy méně známé a méně narvané turisty (zejména čínskými, vietnamskými a korejskými, kteří se v davech hrnou sem a tam přesně dle pokynů průvodců, kteří občas používají i píšťalku, aby jejich svěřenci náhodou neztratili správnou morálku). A také jezero Tonlé Sap.
Snad jen na závěr - na tuktukáře jsem nanesl mnoho špíny. Patří jim to. Jen snad ještě doplním něco k Bangkoku: Pokud se tam někdy ocitnete, všechny tuktukáře pošlete někam. Chyťte raději taxík. V rámci centra města (které je vzhledem k celkovému osmimilionovému počtu obyvatel Bangkoku dosti rozlehlé) se člověk pohybuje maximálně do 100 THB (tedy asi 70 korun). Tuktukáři běžně nabízejí ceny od 150 THB za podstatně kratší cestu...
A přecejen se najdou tuktukáři slušní, kteří nevymýšlejí kraviny. Jeden příklad za všechny je ten, který nás dnes vozil po chrámech. Milý chlap, co se dohodlo, to platilo. A tak má práci i zítra, z čehož má, jak říkal, velkou radost. Tak snad nás nezklame.
S pozdravem ze Siem Reapu
Váš Honzosaurus
úterý 31. července 2012
Město andělů
Opět jsem se ocitl v Bangkoku. Stejně jako před třemi lety je tu dusno, zato vůně spálené nafty a benzinu smíšená s průvanem z kanálů, ale i čichové buňky příjemně dráždící směsice všemožných pokrmů připravovaných na ulici je všudypřítomná.
Do města jsem se dostal v 27. července pozdě v noci. V letadle z Abu Zabí (které nás po sedmé hodině ranní přivítalo 42°C) jsem se seznámil s jednou Češkou, jež měla překvapivě do Bangkoku také namířeno. A tak jsem se nenudil.
Ubytoval jsem se v hostelu kousek od Khaosan Rd. Ubytování je tu velmi levné - zhruba 100 Kč za noc. Khaosan Road se vyznačuje vysokou koncentrací bílých návštěvníků thajského hlavního města. Až zde jsem byl svědkem toho, jak Thajky "letí" na "charismatické" Evropany, Australany nebo Američany. Zejména když jim je přes čtyřicet a umí dobře chlastat. Zdá se mi, jako by právě v této ulici si všichni bílí mysleli, že musí těm tupým Thajcům předvést, jaký je to póvl. Kupříkladu jeden příjemně vožralý Angličan ječel na jednoho prodejce a jinému prodejci, který jeho výlevu aspoň zřejmě mohl rozumět, že ho učí (zřejmě jak jednat s Evropanem). No nic, abych si jenom nestěžoval.
Chrámům, ležícím Buddhům, stojícím Buddhům ani sedícím Buddhům moc zatím nedávám. To vše jsem viděl již před třemi lety, a tak jsem se raději vypravil dvakrát na celodenní výlet mimo Bangkok - do bývalého hlavního města Ayutthaya, kde jsou k vidění davy turistů jezdících na slonech, ale i zbytky mnoha chrámů, z nichž jeden se svým stylem podobá těm, které jsou vystavěny v Angkoru v Kambodži. Pro ty, kteří se nechytají - vzpomeňte na velkolepý snímek Tomb Raider. Zhruba tak nějak to vypadá. Ti, kteří stále nevědí, mají smůlu. Ayutthaya je zhruba dvě hodiny třetitřídním vlakem od Bangkoku. Zato cena za tuto osmdesátikilometrovou štreku činí asi deset korun. Druhý výlet jsme podnikli (to JSME není překlep; jel jsem, stejně jako do Ayutthayi s chorvatským spolubydlícím z hostelu; do Ayutthayi vlastně i s Češkou z letadla) do Kanchanburi, které je známé zejména díky mostu, který během druhé světové války vystavěli angličtí vojáci pod laskavým dohledem japonských věznitelů. Vede přes řeku Kwai. Po mostě, který rovněž jiní angličtí vojáci vyhodili do luftu, jezdí pěkně pomalovaná mašinka, jejiž dvojnice můžete spatřit ve fučíkárně, neboli v zábavním parku na výstavišti. Této atrakci jsem se vyhnul, ale most jsme přešli pěšky a podívali se i po okolí. Již dvě stě metrů od mostu již západních turistů mnoho nenajdete. Zato najdete fajn Thajce v pickupu, který vás zaveze s úsměvem zpátky do města a ukáže, kterým směrem je autobusové nádraží.
V pátek (3. srpna) plánuji vyrazit do Kambodži. Do té doby si musím nechat ušít oblek (snad zítra), koupit letenku z Vietnamu do Bangkoku (také snad zítra) a především se opět sejít s Marcem, Thajcem, ale i Australanem a Francouzem, který tu touhle dobou je a kterého jsem dnes poprvé po osmnácti měsících od našeho rozloučení na Rackarbergsgatan v Uppsale opět spatřil v o něco rušnějším Bangkoku. Můj nový chorvatský kámoš Teo se již (zřejmě) vypravil na sever Thajska do Chiang Mai. Češka Mirka vyjela do Malajsie, a tak jsem tady zůstal tak trochu sám. Snad to nebude trvat dlouho.
Jsem dnes dost unaven, a tak se omlouvám, ale číst to o sobě nebudu. Snad to dává trochu smysl...
Do města jsem se dostal v 27. července pozdě v noci. V letadle z Abu Zabí (které nás po sedmé hodině ranní přivítalo 42°C) jsem se seznámil s jednou Češkou, jež měla překvapivě do Bangkoku také namířeno. A tak jsem se nenudil.
Ubytoval jsem se v hostelu kousek od Khaosan Rd. Ubytování je tu velmi levné - zhruba 100 Kč za noc. Khaosan Road se vyznačuje vysokou koncentrací bílých návštěvníků thajského hlavního města. Až zde jsem byl svědkem toho, jak Thajky "letí" na "charismatické" Evropany, Australany nebo Američany. Zejména když jim je přes čtyřicet a umí dobře chlastat. Zdá se mi, jako by právě v této ulici si všichni bílí mysleli, že musí těm tupým Thajcům předvést, jaký je to póvl. Kupříkladu jeden příjemně vožralý Angličan ječel na jednoho prodejce a jinému prodejci, který jeho výlevu aspoň zřejmě mohl rozumět, že ho učí (zřejmě jak jednat s Evropanem). No nic, abych si jenom nestěžoval.
Chrámům, ležícím Buddhům, stojícím Buddhům ani sedícím Buddhům moc zatím nedávám. To vše jsem viděl již před třemi lety, a tak jsem se raději vypravil dvakrát na celodenní výlet mimo Bangkok - do bývalého hlavního města Ayutthaya, kde jsou k vidění davy turistů jezdících na slonech, ale i zbytky mnoha chrámů, z nichž jeden se svým stylem podobá těm, které jsou vystavěny v Angkoru v Kambodži. Pro ty, kteří se nechytají - vzpomeňte na velkolepý snímek Tomb Raider. Zhruba tak nějak to vypadá. Ti, kteří stále nevědí, mají smůlu. Ayutthaya je zhruba dvě hodiny třetitřídním vlakem od Bangkoku. Zato cena za tuto osmdesátikilometrovou štreku činí asi deset korun. Druhý výlet jsme podnikli (to JSME není překlep; jel jsem, stejně jako do Ayutthayi s chorvatským spolubydlícím z hostelu; do Ayutthayi vlastně i s Češkou z letadla) do Kanchanburi, které je známé zejména díky mostu, který během druhé světové války vystavěli angličtí vojáci pod laskavým dohledem japonských věznitelů. Vede přes řeku Kwai. Po mostě, který rovněž jiní angličtí vojáci vyhodili do luftu, jezdí pěkně pomalovaná mašinka, jejiž dvojnice můžete spatřit ve fučíkárně, neboli v zábavním parku na výstavišti. Této atrakci jsem se vyhnul, ale most jsme přešli pěšky a podívali se i po okolí. Již dvě stě metrů od mostu již západních turistů mnoho nenajdete. Zato najdete fajn Thajce v pickupu, který vás zaveze s úsměvem zpátky do města a ukáže, kterým směrem je autobusové nádraží.
V pátek (3. srpna) plánuji vyrazit do Kambodži. Do té doby si musím nechat ušít oblek (snad zítra), koupit letenku z Vietnamu do Bangkoku (také snad zítra) a především se opět sejít s Marcem, Thajcem, ale i Australanem a Francouzem, který tu touhle dobou je a kterého jsem dnes poprvé po osmnácti měsících od našeho rozloučení na Rackarbergsgatan v Uppsale opět spatřil v o něco rušnějším Bangkoku. Můj nový chorvatský kámoš Teo se již (zřejmě) vypravil na sever Thajska do Chiang Mai. Češka Mirka vyjela do Malajsie, a tak jsem tady zůstal tak trochu sám. Snad to nebude trvat dlouho.
Jsem dnes dost unaven, a tak se omlouvám, ale číst to o sobě nebudu. Snad to dává trochu smysl...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
