Introduction Week

Uplynula už nějaká doba od chvíle, kdy jsem naposledy publikoval. Snažil jsem se k tomu dostat celý týden, ale nějak se mi to nepodařilo. Měl jsem plno věcí na práci, jak už to na kolejích bývá. Má játra pracují jako nikdy. Ale abych to nezamlouval a nevymlouval se...

První den jsem popsal minule. Jak už napovídá nadpis, budu se nyní snažit napsat něco o celém prvním týdnu - o HIV testech, zajišťování připojení k internetu, program Introduction Weeku atd.

Nejdříve k pojmu Introduction Week. Předchozí věta mi evokuje vzpomínky na učebnice pánů doktorů z Právnické fakulty. Ale to sem nepatří. Přijímací vysoká škola připravila pro zahraniční studenty program na celý první týden. Jistě nikoho nepřekvapí, že jsme za to museli dobře zaplatit. Dodám jen, že cena Introduction Weeku několikanásobně převyšovala cenu služeb nám poskytnutých. Když bylo navíc třeba se někam dopravit, jezdili jsme metrem a autobusy a vším možným, a to na vlastní účet. To určitě mohlo být zahrnuto v ceně. Ale co už... Od Introduction Weeku (dále jen "IW") jsem očekával hlavně to, že se seznámím se všemi zahraničními studenty a dále že se porozhlédnu po městě a dostanu nějakou základní představu o tom, jak to tady vypadá a funguje. K tomu "fungování" tady snad jen tolik, že... No lepší by bylo použít "nefunguje". Každopádně má očekávání byla v tomto ohledu naplněna. Znám všechny a jsem už tak nějak schopen se orientovat po městě. A určitě se tu nenudím. Teď už však k samotnému IW.

Anebo ne. Ještě jsem Vám nepopsal první víkend. Po pátečním příletu, procházkách a nákupech a nakonec bloudění Petrohradem jsme byli po prvním dni docela unaveni. Vzhledem k tomu, že jsme neměli na pokoji žádné vybavení na přípravu nejrůznějších pokrmů, dohodli jsme se, že se se Sylvií a třemi Rakušankami vydáme na projížďku do IKEA. A tak se také stalo. Po deseti hodinách v metru a dalších třech hodinách v autobuse jsme dorazili na místo určení a nakoupili vše, co jsme potřebovali - od houbičky na nádobí po rychlovarnou konvici.

Poté, co jsme se večer vrátili (zde bystřejším zřejmě dojde, že cesta metrem a autobusem nebyla až tak dlouhá), ukázalo se, že nám v všem zahraničním studentům vyrostlo několik piv v lednici. Nedalo se nic dělat... Ale pak přišlo to hlavní. Pološílený Fin Jarkko, který je v Petrohradě již druhý semestr, nás nahnal do jednoho z blízkých klubů Datscha (Дача). Jak už je to zde obvyklé, zaplatili jsme vstupné ve výši 100 rublů (1 rubl = 0,71 korun) a doslova jsme se vecpali dovnitř. Nebylo tam totiž k hnutí. V životě jsem takový nával neviděl. Hrála tam skvělá muzika - poslední hity moderní ruské hudby, případně ruské verze světových evergreenů. Většina z Vás asi tuší, jak jsem si právě tohle báječně užíval. Ale byla to zajímavá zkušenost. Bylo tam plno místních ruských děvčat na lovu. Přestože neprobíhal facecontrol, nevypadalo to tak. Všechny byly navíc vystrojené skoro jako na svatbu. A pivo za kilo, což pro nás, Čechy (a Slováky), je trochu moc, když je navíc pěkně hnusné. Pro doplnění - facecontrol je zde institut docela rozšířený. Spočívá v tom, že "nehezkým" děvčatům není umožněn vstup do klubu. Pro muže to většinou neplatí, jelikož jen zřídka bývají děvčaty.

V neděli (3. února) jsme se vydali odevzdat trochu své krve ruské vládě. HIV testy je nutné zde absolvovat, abychom dostali vícevstupní víza. Slovo zde, tj. Ruské federaci, není v předchozí větě náhodou. Rovnocenný test s finským úředním razítkem a ruským překladem mého spolubydlícího Villeho není pro ruské úřady dostačující. Nicméně v neděli je v testovacím středisku nemocnice překvapivě zavřeno. Vydali jsme se tedy na procházku Petrohradem. Jelikož jsem ale ... (nevím jak to říci, abych se sám neurazil), zapomněl jsem si fotografický přístroj na koleji. A to bylo na čtrnáct dní docela pěkně. Zhlédli jsme tradiční památky - Zimní palác, Kazaňský chrám (veliký v antickém stylu), jiný chrám a další chrámy a konečně Něvský prospekt. Předevčírem jsem však fotoaparát nezapomněl...

Konečně se dostáváme k pondělí, tedy prvnímu dni IW. Začalo to pěkně - frontou ke kolejní kase. Chtěli jsme zaplatit za ubytování. Sešlo se nás docela dost, to však nemělo jakýkoli vliv na rychlost práce na pokladně. "Odbavení" jednoho platiče trvalo přibližně třicet až čtyřicet minut. Bylo třeba podepsat spoustu papírů, z nichž polovina se odevzdávala ve vedlejší kanceláři. Když jsem se konečně (byl jsem čtvrtý ve frontě) po hodině a půl dostal na řadu, buddies, kteří pro nás přišli a měli nás zavést na univerzitu, nás "vyhnali", protože bychom jinak nestihli program IW.

Sedli jsme na maršrutku a byli jsme zavedeni do velice moderně vybavené a pěkné budovy univerzity. Byla to pobočka pro navazující magisterské studium. Na přednášce, kde jsme byli seznámeni se školou, jejím programem, jsme byli poučeni o tom, jak je ta škola skvělá, úžasná a že jsou rádi, že jsme přijeli. Co jiného taky asi měli říkat. Po "crash" kurzu ruštiny, který se konal každý den IW, jsme zašli na oběd do "menzy". Výhoda místních menz spočívá v tom, že zaplatíte 100 rublů za jídlo a nenajíte se. Nebo spíš já se nenajím, jelikož porce jsou malé. Ostatně to je obecně neduh místních stravovacích zařízení. Ještě horší zkušenost jsem zažil předevčírem, kdy jsem za 185 rublů asi tak půl palačinky s hrstkou sýra a šunky. A to nemluvím o tom, že jsme na tuto královskou hostinu čekali asi hodinu. Už zase ale odbočuji. Večer byl zajímavý program - autobusová prohlídka městem. Měli jsme skvělou a vtipnou průvodkyni! Nepřehltila nás informacemi... Nevím, co bych ještě dodal. Snad jen to, že jsme ještě stihli odevzdat krev a bavit se tím, jak všichni vykrvácíme. Na tomto místě bych přecejen doplnil, že mé zkušenosti s místními lékaři jsou výborné. Jsou příjemní, milí, vlídní a věcní. Ke zkušenostem s lékaři se za chvíli dostanu.

Klíčovými body úterního programu byla návštěva místní továrny Coca-Cola a Ermitáže (to zatím není továrna). V kokakole nám říkali plno zajímavých věcí, zejména o vzniku nápoje, různých baleních a pak jsme byli uchváceni výrobní linkou. Tomu jsme však nevěnovali velkou pozornost, protože jsme všechny nápoje měli zdarma. Ermitáž je samozřejmě taktéž úchvatná. Měli jsme stejnou průvodkyni jako v pondělí. Ale to se musí vidět. Poté jsme se vydali pro výsledky HIV testu. Test dopadl dobře. Hůř už dopadlo následné fotografování před školou. Byli jsme tam já, Sylvie a dvě ruské buddies. Jednu fotku jsem udělal já, druhou buddy. Když jsme ty dvě fotky prohlíželi, koukal jsem na tu, na které jsem byl já (viz níže) a řekl: "To je ale krásná fotka, je to asi tím, že jsem na ní já." Buddy na to poznamenala: "Je spíš pěkná proto, že já na ní nejsem." Já na to: "No když myslíš." A pak to přišlo. Holka se najednou ztratila, utíkala pryč a plakala. Její ruská spolužačka ji docela dlouho uklidňovala. Podtrženo, sečteno - nechtěně jsem ji urazil. Řekl bych však, že to byla chvilková slabost po náročném dni. Anebo má hrubost. Každopádně jsem se jí omluvil, i když jsem vnitřně nevěděl za co.

Středa mezi 13. a 15. hodinou byla, jak řekl můj finský spolubydlící, nejšťastnějším okamžikem našich životů. Jeli jsme do světoznámého pivovaru Baltika. Stejně v Coca-cole jsme byli uchváceni výrobní linkou - láhve nebylo v té rychlosti skoro vidět. Celý závod je obrovský, mizí s obzorem. Ale ta hlavní část přišla nakonec. Dostali jsme ochutnat všechna piva, která Baltika vyrábí. Jediné zůstalo netčené nealkoholické pivo. Byl to fofr. V galerii jsou některé fotky z této "ochutnávky". Naším jediným limitem byl čas. Měli jsme dvacet pět minut, avšak libovolné množství piva k dispozici. Asi věděli, proč. Mnoho z nás, řekl bych, překonalo svůj rychlostní rekord v pití piva. Dalším bodem programu měla být návštěva Petropavlovské pevnosti. Ta však je každou středu zavřená, a tak posilněni pivem z přímo z pivovaru, vydali jsme se ještě do hospody.

Čtvrtek byl asi nejslabší, a tak mnozí z nás svou účast v programu IW pro tento den vzdali. Místo toho jsme si šli zařídit a zaplatit internet na kolej. Za tímto je nutné dojít do hlavní budovy Petrohradské státní univerzity. Na tento dům by se dalo užít výrazu "Potěmkinova vesnice". Zvenku překrásná fasáda, krásně upravená předzahrádka, zevnitř hrůza. Zatuchlý pach, padající barva ze zdí a podivné šero. Touto budovou jsme museli projít na (veliký) dvorek. Tam bylo připraveno hned několik pastí pro slepce či nepozorné turisty - totiž neoznačené, nepřikryté a hluboké díry v zemi. Ville do jedné z nich málem spadl nebýt jeho kolegy, který do něho prudce strčil a Ville tak mohl díru přeskočit.

V pátek jsme navštívili Muzeum polické historie Ruska, jež se nachází v domě, ze kterého bylo národu oznámeno, že SSSR byla vyhlášena válka, ve kterém pracoval Lenin, Stalin a jiní dobráci té doby. Závěr dne však byl nevydařený. Jedna Holanďanka čekala na maršrutku, zakopla však na nerovných, prohnilých dřevěných deskách, kterými byly přikryty výtluky na chodníku, a spadla doslova na držku, zlomila si zub a druhý si narazila. Jel jsem s ní tedy jako "tlumočník" na pohotovost, kde jí dali tak nějak dohromady. Lékaři i celý personál byli báječní.

Sobota byla z hlediska programu asi nejlepší. Návštěvu honosného Peterhofu (Петергоф) známého svými fontánami, které v zimě nefungují, následovalo folklórní představení u "tradičního ruského hostitele" v "tradiční" staroruské vesnici. Zvenku to vypadalo spíš jako Matějská pouť, ale zevnitř - to byla jiná. To, co před námi leží na stole, to je šest vodek. Už nám pak ani tolik nevadilo, že s to prostředí nemá s historií nic společného. Cestou jsme v autobuse zpívali ruské písně, hymnu a ani Rusové na nás nestačili, jak nám to pěkně šlo...

Neděle byla poklidná. Domluvili jsme se, že půjdeme bruslit před Ermitáž ve tři odpoledne. Když jsem se ve tři odpoledne probudil, došlo mi, že to asi nestihnu...