První den...

Není to tak dlouho, co jsem se ještě procházel po čistých pražských ulicích, kde mně bylo vše známé, doprava netrvala dlouho a jen tak padesát procent lidí mluvilo rusky. Zde je toto procento o něco vyšší.

Do Petrohradu jsem se vypravil minulý pátek (1. února). Na letišti jsem se rozloučil s rodiči a Adamem, mým bratrem, prošel pasovou kontrolou, odevzdal všechny výbušniny, které jsem měl v příručním zavazadle a nastoupil se Sylvií, mou spolužačkou z VŠE, do poloprázdného letadla ČSA. Let byl poměrně nudný, celou dobu bylo zataženo, a tak před námi bylo ukryto území Polska, pobaltských států a velké části Ruska. Mimochodem - letiště Pulkovo je podobně "krásné" jako Šeremetěvo v Moskvě.

Na letišti na nás čekala "buddy", tj. studentka, v našem případě bývalá, přijímací vysoké školy, která nás měla na starosti. Pomohla nám směnit peníze za výhodný (pro směnárnu) kurz, ale hlavně nás zavedla na kolej. MHD v Petrohradě se nám stala prvním kulturním zážitkem. Jelikož jsme nechtěli platit za taxi, jeli jsme raději nacpaným autobusem, následně neméně zaplněným metrem a pak opět autobusem. Jelikož rozestupy mezi stanicemi metra jsou podstatně větší než v pražském metru - z jedné stanice do druhé je možné jet skoro deset minut, a letiště není zrovna v centru města, cesta trvala asi tak hodinu a půl.

Na koleji jsme se zaregistrovali, koupili ruské SIMkarty a něco k jídlu a vyrazili na noční procházku městem. Petrohrad je v centru město pěkné, snad jen by mohlo být o něco čistší. Je zde obrovské množství prachu, což je zřejmě způsobeno mimo jiné silnou dopravou a starými motory bez katalyzátoru. Počasí se zatím nevydařilo. Slunce jsem již sice viděl, ale ne mnohokrát. Většinou prší a jen tu a tam klesne teplota pod nulu. Kdo by to byl v Rusku čekal, že...

Procházeli jsme se (Sylvie, buddy Kaťja a já), povídali si až jsme náhle zjistili, že je skoro jedenáct večer. Kaťja se potřebovala dostat domů, a tak nás posadila na metro. Od stanice metra je to na kolej ještě docela dálka, ale věděli jsme, na jaký autobus máme nasednout, takže jsme byli klidní. Mimochodem, není možné zjistit, odkud kam který autobus jezdí. Na zastávce jsou jen dvě informace - časové intervaly a čísla autobusů, která navíc často nekorespondují s těmi, které skutečně v daném místě zastavují. Když už jsme čekali dvacet minut, šel jsem pozorně obhlédnout všechny okolní stojany autobusových zastávek. Ukázalo se, že jsme čekali zcela zbytečně, jelikož tou dobou, tj. od jedenácti, autobus už dávno nejezdil.

Vybaveni čerstvě zakoupenou mapou, jíž jsme se neobtěžovali otevřít, vypravili jsme se se Sylvií přesně opačným směrem, než jsme měli. Po deseti minutách chůze jsme tuto skutečnost překvapivě zjistili. Trvalo další půlhodinu, než jsme se dostali na kolej. A přiznám se, ta cesta mi nebyla nikterak příjemnou.

Byl jsem ubytován na pokoji s Finem jménem Ville Rahkonnen. Je to chlapec vysoký, severský typ a hlavně je s ním (zatím) příjemné soužití. Ještě první večer jsem poznal mnoho "exchange students" z Rakouska, Německa, Nizozemí, Maďarska a později ze Slovinska, Švédska, Polska a Francie. Je v tom tady pěkný guláš.

První večer jsme také stihli navštívit blízký klub, ve kterém hráli nejnovější i trochu méně nejnovější ruské a světové hity. Nebylo tam k hnutí - vypadalo to asi jako v metru při ranní špičce. Vstupné stálo sto rublů (1 rubl = 0,71 korun) a pivo (pěkně hnusné) taktéž. Asi si, kteří mě znáte, dovedete představit, kolik jsem si jich za tu cenu koupil. Správně. Žádné. Jen jsem si jednou loknul z jednoho, které stálo na baru, a pak jsem utekl. Byl to řekněme zajímavý zážitek. Člověk má možnost zpozorovat, jaké jsou nejnovější trendy v ruské módě. Zvlášť zajímavé jsou chlapecké sestřihy a tuny makeupu na ruských dívkách. Neplatí to vždy a všude, ale...

Tímto končím svůj první dopis. V nejbližší době napíšu, co následovalo další dny.