První dojmy z Kambodži a přechod thajsko-kambodžské hranice

V pátek jsem dorazil do Siem Reapu v Kambodži, což je místo, kde vládne pan král Norodom Sihamoni, kterýžto vládne plynně českým jazykem, děvky jsou tu na každém rohu (mezi místa jejich podnikání patří mimo jiné i hraniční město Poipet, ve kterém je kasino na každém rohu, a nejedna ženština postává v okruhu dvou až pěti metrů od budky, kde se razítkují pasy na hraničním přechodu), prodává se tu "veselá" pizza, koupit valium, kodein jde v lékárně bez předpisu, podnikat lze bez živnostenského povolení, pracovat bez pracovního povolení. (Veselá pizza, popřípadě jiné veselé jídlo neznamená nic jiného než že jednou z ingrediencí je marihuana - pozn.).

Kromě toho je to země relativně chudá, a tak není divu, že lidé jsou tu relativně chudí, rodiče užívají dětí k žebrání, v cizincích vidí (ale zdaleka zase ne všichni) chodící dolary, které se tu zcela běžně používají vedle rielu, tedy místní měny - pro zajímavost 1 USD = 4000 rielů. Tím myslím to, že na platbu v dolarech se vrací v rielech či naopak, respektive připadají v úvahu jakékoli myslitelné kombinace.

Siem Reap je město zhruba o sto čtyřiceti tisících obyvatelích. Je známé naštěstí především svou blízkostí ke starobylým městům Angkor Wat a Angkor Tom, obsahujícím velkolepé hinduistické chrámy, které posléze byly přetvořeny/dotvořeny do podoby buddhistické, jakkoli jejich vzhled je jednoznačně spíše hinduistický. Dominantou města samého je tzv. Pub Street, která tvoří centrum architektonicky jinak relativně nezajímavého města. Centrum města lze označit za Sin City. Důvody jsou jednoznačné - prostituce, nabídka drog na každém rohu, o veselých pizzách ani nemluvě. Alkohol se tu leje proudem a nedostatkem ožralých cizinců město vskutku netrpí. Co se týká prostituce, je tu často k vidění cizinec ruku v ruce s Khmérkou (a nutno podotknouti, že velké množství Khmérek má velký talent). Chvíli nato je Khmérka v rukách jiného. Ne vždy jsou však tyto ženy poskytelkami služeb starých, nechutných chlípníků (jakkoli jsem již viděl sotva chodícího slizkého dědka, jak ze všech sil běží k luxusnímu džípu se začerněnými skly, naskakuje a slina mu teče po hubě).

Takhle to všechno vypadá hrozně černě, že... Ale taková je realita a když člověk odmyslí to, co nelze přehlédnout, je třeba říci, že mnozí Khméři (tedy Kambodžané) jsou lidé velmi milí, usměvaví, vstřícní a velmi slušní. To, že nás občas chtějí podojit, jim snad ani nelze míti za zlé. Člověk občas pochopí, že v České republice, kde premiér odvolává ministry bez uspokojivého vysvětlení svého konání, kde lidé sice chudí jsou, ale... a kde se každou chvíli hlasuje o nedůvěře to tak strašné nakonec nebude. Na pivo je pořád, ne?

Khmérská kuchyně se jednoznačna liší od thajské. Místní specialitou je Amok, což je opravdu jídlo, které je tvořeno nasekanou zeleninou a masem v omáčce s burákovou příchutí. Jí se s rýží.

Podnebí je tu tropické, což pozná člověk snadno jednak podle rostlinstva v okolí, poměrně vysokých teplot a také podle toho, že přes den má snad každý středoevropan promočené triko potem. Nyní je navíc období monzunů, tudíž ve zvýšené míře dochází ke srážkám, které jsou vesměs spíše nárazové, zato velmi vydatné.

Jak jsem již řekl, nedávno jsem přejel do thajsko-kambodžskou hranici (Aranya Phratet (T) - Popiet (K)). Přejít hranici nečiní větší potíže. Kambodža příslušníkům většiny zemí udělí vízum při vstupu na své území (on-arrival visa), z čehož existují výjimky (což se České republiky a jejích státních příslušníků netýká). Při přechodu jest nutno vynout se nástrahám thajských "dobráků", kteří si rádi přivydělají nějaký ten pětidolar. Celá jejich akce vypadá tak, že cestující vystoupí asi sto metrů od hranic z autobusu do Aranya Phratetu. Před autobusem již čekají pánové, kteří lákají do svých kanceláří (popřípadě před jejich kanceláří stojí alespoň nástěnka s nápisem "stamps for Cambodian visa here") a tvrdí, jak je obtížné dostat se do Kambodži, že jsou tam velké fronty, že s tím jsou problémy atd. a že je tudíž velmi vhodné jim odevzdat pas a 25 USD a že vše rádi vyřídí ke všeobecné spokojenosti. POZOR, lákají tak, že se zdá zcela samozřejmé, že to takhle chodí.

Samozřejmé to není ani v nejmenším. Je třeba těmto naháněčům dát takzvaný "ignor", popřípadě je poslat do patřičných končin, přijít na hranici, projít relativně bezproblémovou thajskou kontrolou, přejít k budce s nápisem "visa on arrival", zaplatit 20 dolarů a odevzdat vyplněný formulář (POZOR - je velmi vhodné mít s sebou fotografie pasového formátu), počkat pět minut a víza jsou bez dalšího vyřízena. Chtějí také 100 THB (asi pro devizovou rozmanitost), na což u mě zapomněli a já jim to nevnucoval, což mě zahřálo u srdce, jak jistě ti, kteří mě znají, dobře tuší.

Na kambodžské straně hranice, ohlédneme-li od kasin a prostitutek, žebrajících dětí, které se vší bravurou zvládají různé herecké úkony - třes zimou (což v pětatřiceti stupních i při dešti je výkon vskutku úctyhodný), psí oči apod., je k dispozici autobus, který cestující ZDARMA převeze na Tourist Bus Terminal, kde už číhají natěšení auto(buso)dopravci a nabízejí monopolně stanovenou cenu 9-10 USD za cestu do Siem Reapu. Vzhledem k tomu, že v Poipetu mají 3 společnosti zaplaceno za monopolní postavení každý třetí den (rotační princip) působení, není možné z Bangkoku přes tento přechod jet přímo, nýbrž je nutno využít služeb kambodžských vydřiduchů. Na druhou stranu, ačkoli je to bezesporu zhruba trojnásobná cena, není to pro naše kapsy zvlášť nesnesitelné, a tak to prostě je. Zřejmě je možné to nějak obejít, ale na to člověk nemá vždy dostatek času, jazykového vybavení a nervů.

Do Siem Reapu jsme přijeli bez problémů, byť v dešti v mikrobusu plném talentovaných Belgičanek. Už z Bangkoku jsem jel s jistým Chilanem, velmi milým člověkem, který zmíněnou hranici přecházel už podruhé, takže věděl co a jak, což bylo jen ku prospěchu věci. Potkal jsem jej na autobusové zastávce MHD v Bangkoku, kde jsme čekali na ten samý autobus. Od té doby jsme v dennodenním styku (aspoň zde v Siem Reapu). Zastavili jsme bůhví kde na kraji Siem Reapu a přestože jsme měli slíben (a zaplacen - cena 10 USD místo 9 USD) odvoz až do hostelů, řidič vypnul motor a řekl, ať si vystoupíme, že jsme na terminálu, zatímco se k mikrobusu hrnula horda dolarůchtivých tuktukářů nabízejících odvoz. Nepočítali však s naší vzpourou. Řekli jsme, že z busu nevystoupíme, dokud nebudeme před hostelem. Oni nás (bylo nás 10) nechávali trochu vyhnít, a to až do momentu, kdy jeden Němec vytáhl telefon a řekl, že jde volat turistickou policii. V tom momentě tuktukáři zdůraznili to, co (prý) říkali před tím, že odvoz do hostelu je samozřejmě zdarma a že nám to říkali, kdybychom jsme prý poslouchali. Ale my jsme poslouchali, prostě lhali. Do hostelů jsme se tedy dostali s využitím služeb tuktukářů, a to zdarma.

V pátek mě pěkně bolela hlava, jednak asi z cesty, jednak z nedostatku spánku, jednak z náhlé změny počasí, když začlo pršet. A tak jsem si v sobotu dal voraz. Zato dnes jsem již navštívil shora zmíněné chrámy. Zítra mě čekají chrámy méně známé a méně narvané turisty (zejména čínskými, vietnamskými a korejskými, kteří se v davech hrnou sem a tam přesně dle pokynů průvodců, kteří občas používají i píšťalku, aby jejich svěřenci náhodou neztratili správnou morálku). A také jezero Tonlé Sap.

Snad jen na závěr - na tuktukáře jsem nanesl mnoho špíny. Patří jim to. Jen snad ještě doplním něco k Bangkoku: Pokud se tam někdy ocitnete, všechny tuktukáře pošlete někam. Chyťte raději taxík. V rámci centra města (které je vzhledem k celkovému osmimilionovému počtu obyvatel Bangkoku dosti rozlehlé) se člověk pohybuje maximálně do 100 THB (tedy asi 70 korun). Tuktukáři běžně nabízejí ceny od 150 THB za podstatně kratší cestu...

A přecejen se najdou tuktukáři slušní, kteří nevymýšlejí kraviny. Jeden příklad za všechny je ten, který nás dnes vozil po chrámech. Milý chlap, co se dohodlo, to platilo. A tak má práci i zítra, z čehož má, jak říkal, velkou radost. Tak snad nás nezklame.

S pozdravem ze Siem Reapu

Váš Honzosaurus