Poslední dnové v Siem Reapu a cestovní strategie na příští týdny

Vzhledem k tomu, že v současné chvíli toho mnoho na práci nemám, mám trochu času povědět o svých plánech a posledních zážitcích.

Dnes jsem poslední den v Siem Reapu, svou třídenní vstupenku do chrámů Angkoru jsem využil na sto procent. Výhodou třídenní vstupenky v současné době (oproti době minulé) je možnost ony tři vstupy rozložit do jednoho týdne. Není zvlášť velký problém chrámy projít ve třech po sobě následujících dnech, záleží na fyzičce, ale jelikož rtuť teploměru okolo poledního olizuje i hranici 40°C, což vzhledem k místní vlhkosti není pro našince nic zvlášť příjemného.

Je to tedy již můj sedmý den zde v okolí Angkoru. Má cesta tedy věru nevypadá zvlášť aktivně. O tom není žádných velkých pochyb. Ale na druhou stranu se nenudím. Po dobu svého pobytu zde jsem se dal dohromady se třemi příslušníky dvou různých kultur - jedním Chilanem, jehož jsem potkal na zastávce městského autobusu v Bangkoku. Cestoval stejně jako já do Siem Reapu. Slovo dalo slovo, začali jsme se bavit a nakonec jsme právě v Siem Reapu /čti sijem rýp/ zakotvili v hostelu, který mi doporučil. Jel sem již podruhé a jeho rady byly zvlášť cenné při přechodu hranice, který jsem popisoval v minulém příspěvku. Důvodem jeho druhé návštěvy bylo zejména setkání s jeho taiwanskou kamarádkou Funny, která sem přijela s další taiwanskou kamarádkou (rovněž s typicky čínským jménem - Randy). To, že Číňané, potažmo Taiwanci, používají západní jména je běžná praxe, neboť mají zkušenost, že jejich pravá jména je málokdo schopen správně vyslovit, natož si je zapamatovat. Tři shora zmínění tedy vytvořili skupinku, jejímž právoplatným členem jsem se dočasně stal. A právě vzhledem k tomu, že všichni tři jsou lidé velmi milí a příjemní, nehnalo mě to až tak silně nikam dále. A navíc dnes bych se aspoň na chvíli měl setkat se svým americkým spolužákem z Uppsaly. Ačkoli jsme ve stejném městě již pět dnů, setkali jsme se zatím jen na pět minut, a to v podstatě náhodou. Tak uvidíme...

Pokud jde o samotný Siem Reap, přestalo mi vadit věčné nahánění a přemlouvání k nákupu všemožných kravin, užití všelikých služeb apod. Málokdo bývá dotěrný až tak, že by člověka nechtěl pustit, dokud něco nekoupí, nepříspěje žebrajícímu... To však neplatí pro samotnou zónu okolo chrámů. Tam operují skupinky dětí prodávající pohledy, šátky, suvenýry. Děti jsou dotěrné až až, jakkoli jsou roztomilé a jakkoli dělají radost svým rodičům, kdykoli cokoli prodají. Ty jsou schopné vás provázet i několik desítek metrů a přemlouvat vás ke koupi, i když je vytrvale ignorujete.

Předevčírem mě odchytila jedna žena se spícím dítětem v náručí. Dobrý prostředek pro citové vydírání. Prosila mě, abych koupil jídlo pro její ratolest, že nechce mé peníze... Trochu jsem vyměk' a řekl si, že tomu miminu teda něco koupím, ačkoli jsem měl velká podezření, že to nebude tak, jak se všechno zdá. A můj instinkt nelhal. Přišli jsme do obchodu a ona si vybrala dětskou stravu v hodnotě 8 USD. Tato částka je na místní poměry poměrně obrovská. Odpovídá zhruba celému dni práce tuktukáře (zhruba, po odečtení ceny projetého benzínu) - a tuktukáři asi nepatří mezi ty nejchudší z nejchudších, i když jejich práce taky není žádný med. A tak jsem ze svého bohulibého záměru ustoupil a dal jí 3000 rielů (0,75 USD). Nakonec peníze přijala. Druhý den jsem od žebrajícího dítěte slyšel tu samou historku. Jde zřejmě o gangy takových žebráků. Mám za to, že nejde o nevýnosný byznys.

Zítra v 6,30 místního času mi jede autobus do stolice Království Kambodžského - Phnom Penhu. Tam bych se měl setkat, dá-li bůh, s jedním (mnohým z vás známým) Čechem - Mílou. Po pár dnech plánuji vyrazit na severovýchod do Ban Lungu k sopečnému jezeru. A pak Laos, na který mi zbyde nanejvýš 10 dní. Uvidím, zda nebude třeba plán ještě modifikovat, abych se stihl dostat do Saigonu před 7. zářím, kdy odlétám do Bangkoku, abych stihl spoj do Prahy.

Chrámy jsou zde velkolepé, nicméně jsou již značně známé, infrastruktura se rozvinula a je tu tudíž mnoho turistů. V Angkor Watu je to po deváté ranní jak na Václaváku. Ale o těch více povědí fotky, které nahraji, až budu mít čas a hlavně rychlejší internet.