Po nějaké době se zase ozývám. Právě se nacházím v Hué, městečku v centrálním Vietnamu, které ještě před pár stovkami let bylo hlavním městem. Ale to mnoho z nás ještě nebylo n světě.
Naposledy jsem psal z Vientiane a podivoval se nad tím, jak toto hlavní město připomíná spíše větší vesnici v jižních Čechách. O Hanoji se totéž říci rozhodně nedá. Ale to bych předbíhal.
Z Vientiane mé kroky směřovaly do Luang Prabangu. Vang Vieng jsem jen projel. Ten je oblíben mezi mnohými západními turisty zejména díky zábavě zvané "tubing", která spočívá v tom, že si člověk sedne na velkou duši od nákladního vozu, položí na hladinu řeky, předtím si dá šest až deset piv a nechá se unášet proudem Mekongu. Po cestě jsou mu přihrávána lana, kterých je možné se chytit a přiručkovat k hospodě, kde se dá dotankovat. Není tedy překvapením, že čas od času si tato zábava vyžádá i oběti na životech. Můj kolega, pan docent Jan Karlach, který se jistě zatím nikomu jinému s příznivými výsledky svého habilitačního řízení nepochlubil, před pár lety na svém blogu zmínil vysedávání turistů ze západu v hotelích a hostelích a sledování epizod Přátel. V tomto ohledu se dle mých informací nic nezměnilo. Ale abych pořád nemluvil jen o tom, kde jsem nebyl...
Cesta do Luang Prabangu byla dlouhá. Přestože vzdálenost necelých 400 km na první pohled nevyvolává představu celého dne stráveného v autobuse, opak je pravdou. Vzhledem k nutnosti překonat hory, jede se většinu cesty po serpentinách, které autobusu neumožní jet rychleji než 40 km/h v průměru. Cesta tak trvala přes 12 hodin.
Luang Prabang je k vidění v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a to zejména pro své chrámy, kterých, přiznám se, jsem už měl tak akorát dost. Město samo o sobě příliš zajímavé není, tedy kromě těch chrámů - především Wat Xieng Thong známý svými mozaikami s erotickými motivy. Právě vzhledem k vysoké četnosti chrámů je na ulicích k vidění i velké množství mnichů a mnišských noviců - tedy mnišských adeptů, kteří nedovršili dvacátý rok věku. Mnoho noviců se nakonec mnichy nestane, jelikož mnohým z nich se nelíbí vyhlídka velkého množství příkazů, které jako opravdoví mnichové musejí dodržovat. Mezi ně patří i katolickým kněžím známý celibát. A nejen to - je nepřípustno, jsouc ženou, mnichů se dotýkat! Což jim asi nevadí.
Po Luang Prabangu následoval Phonsavan (a tedy další hodiny trvající cesta). Vzhledem k tomu, že jsem den před odjezdem potkal dvě Polky, které neodolaly pivnímu pokušení Laobeer a mě strhly s sebou, byla to pro mne cesta velmi podnětná. Každou nerovnost laoské silnice jsem cítil dvojnásob. Phonsavan je znám svými Pláněmi hrnců (anglicky "Plains of Jars"). Neví se přesně, k čemu se "hrnce" používaly. Má se za to, že šlo vlastně o urny, ve kterých se skladovaly mrtvoly v době železné. Ve třicátých letech na místě působila jistá Francouzka, která urny zkoumala a posbírala z nich velké množství předmětů a kostí. Během války (nebo lépe válek) zmizela neznámo kam, což celé věci dodává mystický nádech. Starý Phonsavan (respektive Xieng Khouang) je znám tkadlenami a jejich výtvory, jakož i starou stúpou a sochou Buddhy. Toto místo rozhodně doporučuji k návštěvě, jelikož se jedná o něco zase trochu jiného než chrámy, chrámy, chrámy.
A konečně se dostáváme k Hanoji, tedy stolici Vietnamu. Cesta tam zabrala pouhých 18 hodin (z Luang Prabangu cesta trvá 30 hodin). Hranice jsme překročili bez větších potíží. Naštěstí. Nekteří intelktuálové, kteří si pomáhali ke spánku v kombinaci s antimalariky a alkoholem také dávkami valia, které by porazily vola, poněkud nedomýšlejí závažnost jednání spočívající v převozu marihuany přes hranice. Vietnamští celníci kontrolují zavazadla sice převážně jen místním, ale člověk nikdy neví. Myslím, že je to trochu mnoho adrenalinu. Pro mě určitě, a to i když jsem já nic nepřevážel.
Tolik k "průletu". Užil jsem tohoto termínu proto, že jsem na každém místě v Laosu strávil vlastně jeden den a další den jsem "frčel" dále. Je to docela náročné. Když je al málo času, je málo času.
Vietnamci jsou na severu (a tedy v Hanoji) poměrně ostří. Pološílená doprava v Číně je ve srovnání s šílenou Hanojí slabý odvar z mírovských cel. A to je Saigon prý ještě horší. Mám se na co těšit. Ostrost (někdy snad i drzost) některých místních lidí je zjevná z jejich jednání. Čeho jiného ostatně. Dva příklady.
1) Jedna holka si zapomněla vyměnit doklad o zaplacení jízdného Luang Prabang - Hanoi, který jí vystavili v hotelu, na autobusovém nádraží za jízdenku. Průvodčí/stevard v autobuse začal jízdenky vybírat až po překročení hranice, tedy po více než 20 hodinách jízdy. Dozvěděv se, že dotyčná paragon za jízdenku nevyměnila, začal na ni ječet: "Why you not exchange ticket?" A asi pětkrát totéž a pokaždé přidával na decibelech. Chtělo by se říci, že to byl kretén. A tak to i říkám. Když pominu, že měřil asi metr padesát a vystavoval tak i před dotyčnou svůj život všanc, to, že na ni štěkal, vytýkaje jí nedůslednost na autobusovém nádraží, na celé situaci nic nemění, i kdyby to zopakoval ještě sto padesátkrát i sebehlasitěji. Tomu však zabránil zásah dotyčné, když ho poslala do pr... Ano, byla to Češka.
2) Na hanoiském tržišti jsem si chtěl koupit ovoce zvané kaki - k dostání někdy i u nás. Prodejkyně si řekla o neuvěřitelných 10 tisíc dongů (tedy 10 Kč) za kus. Když jsem s ní začal zkoušet smlouvat, aniž bych uměl vietnamsky či ona anglicky, začala na mě ječet a odhánět mne prudkými pohyby svého vějíře (kterými jinak odháněla mouchy). Zvláštní, ale na toto chování jsem byl upozorněn jinými cestovateli před příjezdem. Protože jsem ale člověk, který má pochopení pro místní kulturu, nehnul jsem se z místa a křenil jí do obličeje, což jí evidentně dělalo radost. Tu projevovala tím, že mne demonstrativně ignorovala tak, že neustále prudce otáčela hlavu všemi směry s výjimkou toho, kde jsem stál já.
Den v Hanoji mně stačil. Na mauzoleum "strýčka Ho" jsem si čas nenašel. Chápu, že místní ho mají rádi, hlavně ti rudí. Ale to mne k návštěvě nabalzamovaného soudruha nepřesvědčilo. Zato jsem navštívil vodní loutkové divadlo. Není to drahé, ale ani mimořádně zábavné. Přinejmenším ne 60 minut. Zkrátil bych to na patnáct. Ale jednou to vidět rozhodně stojí za to. Nejsem ale vietnamský dramaturg. To by se bavili hodně jinak.
Po náročné třídenní návštěvě Halongského zálivu, kde více než slova promluví spíše fotografie, které nahraji zřejmě až po návratu, vzhledem ke své lenosti a hlavně nízké rychlosti internetového připojení, jakož i počítačů, jsem dorazil do města Hué, zmíněného již v prvé větě tohoto článku. A tato věta tento článek končí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
