Jak již možná někteří víte, v sobotu odjíždím na západ. Pokud už se někteří z vás lekli, že budu v Praze, můžete být v klidu. Jedu vlakem na Ukrajinu do Lvova, abych se zúčastnil International Weeku. Pokud se ptáte, v čem spočívá International Week, nevím. Proto tam jedu. Mělo by jít o prezentace různých evropských zemí, výměnu zkušeností a také prohlídku města a výlet do Kijeva.
Lístky na vlak jsme si koupili (Marine (Fr.), Sanne (NL), Levente (HU) a já) již před deseti dny, což se ukázalo být moudrým, protože už v té době zbývalo jen posledních dvacet volných míst. Vlak jede přes Bělorusko, což pro nás znamená nutnost pořízení si běloruských tranzitních víz. A tak jsme minulý čtvrtek byli navštívit místní běloruské konzulární oddělení a zažádali o víza. Proč o tom ale píšu. To, že se informace zveřejněné na internetu liší od skutečnosti, se dalo očekávat. Zajímavou se však jeví konstrukce státních poplatků za vyřízení víz. Vzhledem k tomu, že Česká republika, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko a Maďarsko vstoupily v nedávné době do Schengenského prostoru, jsou žadatelé z těchto států nuceni platit 35 EUR za dvouvstupní tranzitní vízum. Příslušníci jiných států (např. Francie a dalších "starých" států Schengenu, jakož i jiných států) platí pouze 36 USD. Jde tedy o docela markantní cenový rozdíl. Nevím, jakou souvislost má vstup do Schengenu s platbou v Eurech pro nás, ale na to bychom se asi museli zeptat baťky Lukašenka. Avšak pan úředník, který se zabývá vízovými záležitostmi je velice ochotný a slušný. Až jsme z toho byli mile překvapeni. Od toho by se měli učit i někteří naši pracovníci ve státní správě.
Včera se z Moskvy vrátil jeden z našich rakouských kolegů - výměnných studentů. Letěl tam kvůli pracovnímu pohovoru/stáži. Poté, co se dostatečně nabažil letiště Šeremetěvo-2, vydal se do centra a ubytoval. Druhý den si pohovořil s potenciálním zaměstnavatelem, čímž vyřídil vše, co v Moskvě potřeboval. Nato se tedy sešel se svými spolužáky z domovské univerzity, kteří studují v Moskvě, a navečer se vydali do klubu. Nepochybně se tam báječně bavili. Jedinou vadou na kráse celého večera se ukázal jeho závěr, kdy pánové byli požádáni o opuštění klubu - údajně jen za to, že jeden z nich vylil trochu piva na stůl. Abych to nenatahoval. Když vycházeli, uvědomil si jeden, že uvnitř zapomněl bundu. A tak se otočil a cpal se zpátky. To se samozřejmě nelíbilo vyhazovačům, kteří se najednou rozmnožili. Rakušané jim vysvětlovali anglicky, proč se jeden z nich vrací. To však ochranku nezajímalo a začali rozdávat rány okolo. Ve výsledku náš spolužák skončil se zkrvaveným obličejem a prudkým krvácením z nosu. Zašpinil si tak svou bundu v hodnotě 500 EUR, jak uvedl, a zaplatil 10.000 rublů za léčebné výlohy.
Nechci nijak zlehčovat, co se stalo, ale nemáme informace od nikoho jiného než od našeho rakouského kolegy. Víme o něm, že se pod vlivem alkoholu poněkud mění jeho osobnost - jeho chování nabývá na agresivitě. Člověk aspoň trochu znalý místních poměrů ví, že jakákoli slovní insultace většinou vede k pěstnímu řešení neshod. Rusové jako domácí mají výhodu v tom, že jich je tu více a jejich kamarádi jim rádi pomohou v "rovném" souboji například pět ku jednomu. Není to však běžné. I když asi před čtrnácti dny jsme byli svědky hned dvou rvaček v klubu. Vše začalo z ničeho nic (rozbitá sklenice, chrstnuté pivo do obličeje) a také hned skončilo, protože během pěti vteřin se objevili sekuriťáci, kteří souboj okamžitě ukončili a zápasníky vyvedli z klubu - podotýkám bez následků, tj. jen je vyvedli a nepustili zpět. Težko říci, jak to bylo u našich výletníků v Moskvě.
Přesně za měsíc, tj. 7. května, nastoupí nově zvolený prezident Dima Medveděv do úřadu. Vladimir Putin dostane k osmému květnu křeslo předsedy vlády. A devátého si hned mohou zajet na společnou dovolenou a společně vše oslavit, protože mají volno. Tak uvidíme, co se změní. Nedávno jsem poslouchal projev dosavadního prezidenta na summitu NATO v Bukurešti. Překvapilo mě, jak jeho projev interpretovala česká média. To, co jsem slyšel já, mně až tak příliš přátelsky neznělo, zejména vzhledem k tónu a náruživosti, s nimiž přednes vyšvihl ("Přítomnost silného vojenského bloku na našich hranicích vnímáme jako přímou hrozbu..."). Je fakt, že na dotaz rumunského novináře, zda dle jeho názoru hrozí nová studená válka, odpověděl jako by zapomněl na to, s jakým zápalem a co právě řekl. Ale to je asi v politice normální.
Aby toho nebylo málo, 5. dubna byla v Petrohradě olympijská pochodeň. Zde ji nikdo nehasil, jak je to teď v západní Evropě populární. Show byla velkolepá a konala se přímo na Dvorcovoj ploščadi, tj. přímo před Ermitáží. Osobně jsem tam nebyl, ale koukal jsem na televizi (jak jinak:-). Na závěr vystoupila zasloužilá umělkyně (jak zde nadále s chutí titulují své zpěváky) a zazpívala Hymnu sportu. Text byl velmi zajímavý, jen se asi stokrát zopakoval, a tak ho můj mozek již vytěsnil.
Pokud někoho z vás zajímá jiný úhel pohledu na problém Tibetu podívejte se na článek v budoucnu mezinárodně uznávaného sinologa doc. Jana Karlacha, mého bývalého spolužáka, a rozhovor s historikem Zdeňkem Jehličkou, jediným očitým českým svědkem březnových nepokojů v Tibetu. Na tomto místě podotýkám, že s většinou v níže uvedených odkazech postojů v zásadě souhlasím. Zde tedy jsou:
Blog doc. Karlacha:
http://www.karosh.net/index.php?rubrika=karosh_blog&detail=39&zobrazena_strana=1
Vyjádření a dále rozhovor LN se Z. Jehličkou:
http://www.blisty.cz/art/39639.html
http://www.lidovky.cz/tibetany-mam-rad-ale-znechutili-me-drn-/ln_rozhovory.asp?c=A080329_134737_ln_rozhovory_hel
A to je ode mě zatím vše...
